Právě zažívám období, kdy se ve mně střídají pocity absolutní paniky a bezmoci. Tak nějak si v tomto stylu jedu už pár týdnů. Od vyhlášení uzavření škol kvůli pandemii zavládl všude naprostý chaos.
A je tomu i tak s přijímačkami na vysokou. Tento rok jsem se rozhodla přihlásit se na UPOL. Na psychologii. Ano, vím, hlásí se mnoho, berou málo. Ano, vím, není to moc lukrativní zaměstnání. Ne, nejsem blázen, protože chci být psychologem.
Obecně se traduje, že přijímačky na psychologii jsou jedny z nejtěžších a pokud vás vezmou, vlastně už máte tak napůl dostudováno. Co je na tom pravdy, nevím. Jedno ale dokážu říct přesně. Přijímačky jsou opravdu náročné. A to jsem je ještě ani neabsolvovala.
Byla jsem velmi zvědavá, jak se škola vypořádá s nouzovým stavem a jakým způsobem přijímačky uskuteční. Vzhledem k tomu, že se hlásím na více škol, přicházejí různé informace a každá vysoká se s tím vypořádává po svém.
Co ale Olomouc? Před pár dny na svých stránkách zveřejnili, že u většiny oborů na filozofické fakultě promíjejí přijímací zkoušky a studenti, kteří se přihlásili, jsou přijatí. Když jsem rozklikávala seznam těch oborů, kde přijímačky zrušili, tajně jsem naivně doufala, že bych tam třeba mohla najít psychologii.
Škoda, zázrak se nekonal. Přijímačky na psychologii a dalších pár populárních oborů budou. Slavit ještě nemůžu, bohužel. Ale jak to tedy bude? Bylo nám sděleno, že do týdne se upřesní podmínky. Nervozita stoupá. Nevím, kde mi hlava stojí. Před pár dny přišlo definitivní rozhodnutí vedení fakulty, že přijímačky budou online v Moodlu. Tak, teď vůbec nevím, jestli se mám radovat nebo zuřit. Těšila jsem se, že se “předvedu naživo” (ano, klidně mi říkejte exhibicionista). Musím se bohužel smířit s tím, že si první kolo přijímaček tedy napíšu na počítači. Už teď se tiše modlím, aby nespadl internet nebo aby se nerozbil můj počítač nebo moje nervy.
Mám tedy ještě dva týdny na přípravu. Jak vypadá? No, je to hodně proměnlivé, ze dne na den. Momentálně totiž ještě studuji jinou vysokou školu, takže povinností je nad hlavu. A do toho si představte, že já-introvert, žiju v tak trochu “italské domácnosti“, kde je všechno, jen ne klid na soustřední. A knihovny a kavárny zavřené, takže nemám kam utéct. Takže mé pocity skáčou jako na horské dráze. Střídají se extrémní fáze typu “vůbec nic neumím” a “je to v pohodě, umíš všechno“. Tak trochu bipolární porucha, ne?
Snažím se tedy najít si nějaký denní řád, který dodržuji. Vstávám brzy, učí se mi nejlépe ráno, když všichni ještě spí. Uvařím si kávu, sednu k počítači a otevírám Atkinsonovou. Nebo Kassina. Momentálně moji dva nejbližší přátelé. Tyto dvě velké bichle prokládám čtením psychologických studií nebo populárně naučné beletrie.
Do toho se i snažím udržovat si fyzičku – běhám, cvičím, jezdím na kole. Jako budoucí potenciální psycholog vím, že je důležitá i péče o mentální zdraví, v tomto období dvojnásobně. Denně medituji a píšu si deník, kam zaznamenávám sebereflexi. V omezené míře se snažím dodžovat i socializaci, která spíše poslední dobou vypadá tak, že se sejdeme s kamarády a předháníme se v tom, kdo víc nestíhá.
Za dva týdny mne čeká v sobotu od osmi test SP, od jedné potom psychologie. Snad vše půjde, jak má.
Pokud tuto podivnou dobu přežiju, budu ten nejodolnější psycholog pod sluncem. Držte mi palce!
Nella
