Dr. Lucie Viktorová pracuje na katedře psychologie Univerzity Palackého v Olomouci jako odborná asistentka a vědecká pracovnice oboru psychologie. Její velkou zálibou jsou výzkumy, sama na několika pracuje. Kvůli nouzovému stavu se tyto výzkumy musely pozastavit, pracuje ale na nových. Na katedře momentálně mimo jiné učí Speciální otázky pedagogické, Metodologii psychologického výzkumu a Pedagogickou psychologii. V rozhovoru s ní jsme se zeptali například na to, jak tráví život v karanténě, jaké důsledky má nouzový stav na její výuku nebo jak bude řešit zkoušky.
Vlivem nouzového stavu se pro tebe jistě mnohé změnilo. V čem vidíš hlavní rozdíl oproti běžnému stavu?
To, co mě napadá jako první je, že předtím jsem výuku alespoň stíhala včas, zatímco teď, když jsem přešla do asynchronní formy (to znamená, že výuku tváří v tvář prakticky nevedu, třeba na rozdíl od Kačky Palové nebo Tomáše Dominika, které díky tomu moc obdivuju), jsem se začala zpožďovat. Posílat úkoly později, slibovat materiály, které se mi ne vždy povedlo dodat, protože mi do toho vlezlo milion dalších věcí. Takže cítím větší pocit provinilosti, než za normálního stavu. Sama za sebe cítím, že pracuji intenzivněji než předtím, ne-li o něco víc, jenom prostě z domova. A vařím obědy, což je fakt otrava.
Vím, že jsi před vyhlášením nouzového stavu pracovala na výzkumech. Má současná situace vliv na průběh daných výzkumů?
Jak na které, protože těch výzkumů, do kterých jsem byla zatažená, je fakt hodně. Ten, který mi bral nejvíc času, než přišla karanténa, jsme museli pozastavit. To byl náš vlastní (TAČR) na výzkum oslnění řidičů. Protože všechny větve, které jsme v tom výzkumu měli, ať už to byl online dotazník nebo dotazník, který jsme měli na pracovišti magistrátu pro lidi, kteří si tam šli zaregistrovat vozidlo, tak potom i měření v laboratoři nefungují. Na magistráty teď skoro nikdo nechodí, po silnicích jezdí výrazně méně lidí, takže ty výpovědi v online dotazníku by neměly takovou vypovídající hodnotu, jelikož prostě jezdí méně lidí. Laboratoř nám zavřeli spolu s univerzitními budovami, znovu se ale otevřela včera, takže dneska už mě čeká další měření po dvou měsících a jsem z toho solidně nervózní, protože není lehké do toho zase najet. Trvá to dvě hodinky a nic tam nepokazit v průběhu je docela náročný, takže doufám, že se do toho zase vpravím. A u těch ostatních projektů – některé jsme pozastavili, ale to spíše proto, že jsme je přesunuli na druhou kolej. A tím, že jich bylo hodně, už o nich pomalu ztrácím zřetel. Ale na druhou stranu jsme rozjeli projekty nové, které navazují na současnou situaci, takže ono se to vždycky nějak vybalancuje.
Mohla bys prosím přiblížit našim čtenářům, o jaký projekt se konkrétně jedná?
Jasně. Ten, ve kterém jsem zapojená o něco víc, je s Kačkou Palovou. Snažíme se zjistit, jak v současné době fungují školní psychologové a také volnočasové organizace. Původně jsme si říkaly, že by nás zajímalo, jak současnou situaci zvládají rodiče, žáci a učitelé, ale na to už těch výzkumů je hodně. Něco dělali jiné univerzity, Kalibro nebo Česká školní inspekce, takže to jsme opustili. A ke školním psychologům a volnočasovým organizacím a jejich práci jsme vlastně nenašli nic. Obě tyhle skupiny mají společné to, že normálně fungují tváří v tvář a asi ne úplně všichni počítali s tím, že by mohli fungovat nějak i na dálku, takže chceme zjistit, jak se s touto situací potýkají a jestli tu činnost výrazně omezili anebo jestli také přešli na nějaké nové formy činnosti a jak se jim to osvědčilo.
Naším cílem je z toho získat nějaké příklady dobré praxe – co by se dalo dělat, až ten stav pomine. U školních psychologů nás například zajímá, jestli by distanční forma práce nebyla možností pro školy, které jsou v „Horní Dolní“, kam to psychologa úplně nenaláká, ale které by ho potřebovali – tak jestli by ho mohli mít takhle „na telefonu“. Příprava tohoto výzkumu nám zabrala dva nebo tři týdny a pomalu ho budeme pouštět do světa.
Druhý výzkum, který úplně momentálně nestíhám, je z dopravní psychologie pod doc. Šuchou, kterého samozřejmě také zajímá, jak se lidé chovají teď, když nikam moc nejezdí a nechodí. A když už, tak čím jezdí – jestli raději volí auto, nebo jdou pěšky, nebo jezdí na kole či MHD. To zase navazuje na výzkumy, které jsme dělali před tím. My jsme fušovali různě do života lidí bez auta, ale i do toho, jak využívat auto a volby dopravního módu, takže to je takové pokračování, akorát za výjimečné situace, kterou bychom experimentálně už nikdy nenavodili.
Jak nahrazuješ výuku ve svých předmětech? Děláš nějaká výuková videa?
No, kdybych dělala videa, byla bych na sebe aspoň pyšná… Já mám v letním semestru tři předměty – Metodologii napůl s doktorem Charvátem, ale ten je ještě zasekanější než já, takže komunikuji skrz to já – s prezenčními studenty i s těmi dálkovými. Mám také Speciální otázky pedagogické, které jsem si představovala úplně jinak. A mám také Pedagogickou psychologii pro studenty z Erasmu, což jsem si také představovala jinak. Nicméně do Speciálních otázek pedagogických to mělo být hodně interaktivní, program si měli víceméně připravovat studenti tak, aby je to bavilo. No a v momentě, kdy nastala nouzová opatření, tak asi po dvou týdnech jsem navrhla, že mi mají posílat domácí cvičení, popřípadě e-learningy – jak by to učili, kdyby to učili dálkově. Takže tam jsem omezila to prezenční setkávání se, čehož nyní docela lituju. Po nějaké době by mě napadlo, jak to dělat lépe a jinak a probrat s těma lidma to, co je podstatné a nějak to vymyslela.
Jde o to, že jsem na začátku nevěděla, jak dlouho bude nouzový stav trvat. A už jsem nechtěla potřetí v průběhu měnit podmínky pro získání zápočtu atd. Erasmáků jsem se ptala, zda to chtějí synchronně nebo asynchronně – všichni byli pro tu formu asynchronní – takže jsem najela na to, ale za tu cenu, že z těch šesti lidí se mi ozývají čtyři relativně pravidelně a o dvou nemám tušení, kde jsou, což je dost nepříjemný pocit – takže to bych taky dělala jinak, i kvůli času. V podstatě tím samým způsobem jedu i u té Metodologie, kde si nechávám posílat hromadné dotazy ohledně toho, co je nejasného, mám nějaké cvičné testíky a povedlo se mi zatím natočit dvě videa – komentované prezentace. Idea byla, že jich bude víc a budou kratší a uživatelsky příjemnější, ale nějak to nevyšlo, hrdá na to nejsem.
Mluvila jsi o zápočtech – jak budeš řešit zkoušky?
To je otázka – ať už u Erasmáků nebo u Speciálních otázek to končí zápočtem, respektive Erasmáci by měli dostat nějaké známky, ale budou mít online test a potom si popovídáme. Tam si s tím úplně starosti nedělám. Jediná zkouška, kterou řeším, je u Metodologie. Tam jsme se domluvili s doktorem Charvátem a nakonec jsme dospěli k tomu, že to uděláme formou online testu, což má své výhody i nevýhody. Mezi nevýhody patří například podvádění. Jelikož se za to má dostat známka, tak je možnost spustit test pro všechny v jednom termínu a je těžké trefit se do toho, aby to nikomu nekřížilo plány… Jestli se to povede, tak to bude zázrak. Pravděpodobnost toho, že se to povede, je nízká, ale nevidím jinou možnost. Protože ta zkouška měla být souborná z obou dvou semestrů, normálně to probíhalo tváří v tvář, ale teďka na to kapacita vážně není, takže to prostě uděláme jako online test a budeme doufat, že nás za to lidi nesežerou.
Kdybychom se měli vrátit zpět k tvé práci – pohybuješ se také na katedře nebo jenom doma?
Teď zrovna na katedře jsem, sedím ve své pracovně. Já jsem hodně zůstávala hlavně doma, když jsem si říkala, že jsou doma všichni a nic moc nemusím, ale potom kvůli dalším jiným projektům jsem musela. Začaly mi sem chodit ještě nějaké faktury, které jsem potřebovala zpracovat a udělat takové administrativní kolečko, které se neobejde bez mé fyzické přítomnosti. Takže za poslední dva týdny jsem tu potřetí nebo počtvrté – vždy něco vytisknu, vyzvednu, zařídím a poté zase vesele jedu domů. Teď začnu chodit i do té laborky v momentě, kdy tam budu mít nahlášené lidi, protože tam je člověk jeden na jednoho, takže to je pořád relativně omezený kontakt s ostatními.
Myslíš si, že je celá situace na vysokoškolském poli skrz pandemii dobře vyřešená? Udělala bys něco jinak?
My se to pokoušíme řešit tak, jak nejlíp umíme. Shodli jsme se na tom, že definitivně to nepůjde nejlíp a definitivně to nebude značka ideál, protože všechno nepůjde hladce, protože to je nové. Na druhou stranu to bereme pozitivně – v podstatě jako výzvu, protože v téhle situaci, která je tak naprosto výjimečná, si myslíme, že to je super způsob toho, jak otestovat, jestli by to šlo a jestli by třeba nějaké takové způsoby – viz třeba přijímací testy jenom online nebo státnice online – jestli by to šlo dělat i za normálního režimu, případně co bude potřeba vychytat – na co člověk nemyslí úplně dopředu. Protože to byly hodiny diskuzí, ladění a věcí, a všechno není ještě vypuštěné mezi veřejnost. My jsme se pokusili ten systém teďka nastavit tak, abychom ho zvládli a abychom nemuseli doufat v to, že někdy o prázdninách se možná otevřou školy a my možná ty lidi budeme muset vidět tváří v tvář a budeme to dělat tak, jak jsme to dělali předtím. Ale prostě nastavit ten systém v podstatě nově, tak, aby to bylo opravdu distanční pro všechny, abychom vychytali co nejvíce much, co nás napadnou. Momentálně chceme pilotovat přijímačky, alespoň ve smyslu jako přihlásit se do systému – kolik lidí naráz se zvládne přihlásit, jestli to bude házet nějaké chyby, k čemuž budeme využívat naše studenty, takže budu ráda i za jakoukoliv propagaci, protože to má být zátěžový test a zpětná vazba pro nás, co je ještě dobré vychytat, než to pustíme naostro. Nemyslím si, že to bude perfektní, ale myslím si, že v téhle situaci by lidi mohli mít pochopení, že se to snažíme dělat tak nejlépe, jak to jde, a uvidíme, jak moc to bude životaschopné do budoucna. Já jsem vlastně optimista.
Jak se v karanténě cítíš? A co děláš proto, abys zůstala psychicky v pohodě?
Hraju Angry Birds na tabletu a přítel mě za to chce zabít, protože to bere jako ohromný plýtvání času, ale mě to fakt uklidňuje. Snažím se nepracovat nonstop a dávat si pauzy. To, že vařím obědy, je fajn, protože předtím jsem na ten oběd ne vždy stihla zajít a teď mě to nutí – nakrmím dva lidi najednou. Jsou to takové spíše drobnosti. Neříkám, nejradši bych se sbalila a odjela někam na Bali a prodávala kokosy a dala si od všeho pauzu, ale to byl pocit, který jsem měla předtím taky, takže to není novinka s koronavirem, to je prostě obecná únava materiálu.
Co si myslíš, že si z tak nestandartní situace naše společnost odnese? Co si odnášíš ty?
Myslím si, že se lidi (a zvlášť ty ve školství) naučí pracovat s digitálními technologiemi výrazně lépe, než kdyby tahle situace nenastala. Návody, materiály, platformy, které můžeme využívat, se stihly tak krásně nakumulovat a sdílet, že bych se divila, kdyby to nezanechalo stabilnější stopu. Je to fajn, jak pro základní tak střední školy, tak pro nás, že si vyzkoušíme to, čeho se předtím všichni báli – že když to bude online, tak budou lidi podvádět atd. Uvidíme, jak to půjde – tohle beru tedy jako příležitost a myslím si, že ta změna tady zůstane patrná minimálně z hlediska digitální gramotnosti.
Co bys vzkázala nám studentům do budoucího nestandardního zkouškového?
To co vždycky – držte se! Chtěla bych také lobbovat za ty z nás, kdo úplně nemáme přístup k netu nebo v tom pořád ještě nejsme tak zdatní a některé informace nešly tak brzy, jak by člověk potřeboval. Chápu, že když nevím, jak bude vypadat zakončení předmětu, tak jsem z toho docela nervózní. Takže lobbuju za kolegy a prosím o soucit a pochopení, snažíme se dělat to nejlepší, co jde. A u vás? Když nebudete podvádět, tak to bude super – nezneužívat situaci. Pořiďte si stabilní připojení jako noťas s kamerou a pořádným mikrofonem a pak si myslím, že i ty zkoušky půjdou zvládnout.
Děkujeme moc za rozhovor a za to, že sis udělala čas.
