Nekonečné fronty, zmatek, čekání, strach. Tak mnozí popisují svou zkušenost s testováním na Coronavirus. Jak to ale vypadá na druhé straně barikády? Co prožívají medici, kteří testování ve stanu provádí? Má kamarádka Alex studuje třetím rokem medicínu a toto testování v jednom z nemocničních stanů provádí. V tomto rozhovoru se s námi podělí o své zkušenosti.
Alex, jak ses k testování vlastně dostala?
Naše škola v souladu s vládním nařízením psala na stránky příspěvek o tom, že se hledají dobrovolníci do nemocnic. Nejprve se oslovovaly zejména páté a šesté ročníky, jejichž studenti mají nejvíce zkušeností. Dobrovolníků bylo ale stále málo, tudíž pak byly oslovovány také nižší ročníky. Tou dobou byla vyhlášena karanténa, školy zavřené a do zkoušek ještě daleko. Řekla jsem si, že by práce v nemocnici mohla být dobrou zkušeností. Napsala jsem tedy do nemocnice a byla přijata na chirurgické oddělení. Tam ale měli personálu celkem dost, nebylo tam tolik práce, nicméně se hledali pracovníci na testovací stan. Tak jsem se přihlásila.
Páni, to chtělo odvahu! Bylo obtížné směny na stan obsadit?
Nebyla to vyhledávaná pozice. Vzhledem k tomu, že v nemocnici pracují také starší sestřičky, které jsou ve větším ohrožení, tak nejde říct, že by se tam někdo hrnul, je tam nouze o personál. Nám medikům ale už brzy začínají zkoušky, tudíž budeme odcházet. Ale stan bude fungovat do konce roku, zvažuju, že se tam ještě po zkouškách vrátím.
Jak na Tebe ta práce působí? Jaké to je pracovat na tomto testování?
Práce je to úžasná, neskutečně mnoho mi to dalo, obohacuje mě to. Na začátku to bylo náročné. Tou dobou se v novinách objevovaly titulky jako „Francie přestává poskytovat zdravotní péči lidem nad 75 let“ nebo „New York a Itálie nestíhají pálit své mrtvé.“ O Coronaviru se toho ještě tolik nevědělo, z titulků dostal člověk pocit, že každý, kdo má koronu, tak zemře. První dvě směny tedy byly hodně těžké, ale ta třetí už byla lepší, dařilo se mi to lépe srovnat i v hlavě. Obecně lidi na stanu už to berou hodně dobře. Když onemocním, tak onemocním, to zvládnu. Jediné, čeho se osobně bojím, je, že bych to přenesla na rodinu.
Ještě jednou, klobouk dolů za statečnost! Jaké další pocity si z práce a přímého kontaktu s nakaženými prožívala?
První dvě směny tam byl ten strach. Přímo při kontaktu s nakaženými ani ne, to bylo celkem v pohodě. Spíše potom, po směně, mi to šrotovalo hlavou. Procházela jsem si ty kontakty zpětně a přemýšlela nad různými scénáři. Ale už vím, jak s tímto pracovat, studium medicíny to ostatně často přináší a připravuje na to.
Co Ti pomáhá, když si potřebuješ vyčistit hlavu?
Jdu si zaběhat nebo si dám čokoládu, na chvíli se zastavím, popovídám si s kamarády, kteří jsou mimo medicínu, a pak je to mnohem lepší.
To ráda slyším. Jaká byla reakce Tvých blízkých na to, že pracuješ na testování?
Zpočátku byli celkem vyděšení, hlavně doma byla ta prvotní reakce trochu panická, což mě nepřekvapilo. Ale pak, když si to nechali rozležet v hlavě, mě naopak hodně podporovali. Táta řekl, že je na mě za tohle moc hrdý. On také chodí do práce, kde přichází často do kontaktu s lidmi, jsme tedy oba potenciálním rizikem.
Máma nám udělala z předsíně dekontaminační místnost, kde se po příchodu domů sprchujeme lihem a dezinfekcí (smích).
To jste vymysleli skvěle. Je dobře, že máš podporu. Jak dlouhé jsou směny na stanu? Máte přestávky?
Jedna směna na stanu trvá čtyři hodiny, jsme v ochranném obleku, nesmíme na záchod ani jíst a pít. Dříve byly ještě delší, ale právě vzhledem k té náročnosti se to zkrátilo na čtyři hodiny.
A jaké jsou reakce lidí?
Chodívá spousta lidí a občas si to čekání na nás trošku vybíjí, bývají i dost nepříjemní. Zároveň jsou vystrašení, třesou se, ale teď s větší informovaností a „všedností“ je to lepší, občas i žertují. Posledně k nám na kontrolní testování přišla 80letá seniorka, která právě korona virus prodělala. Ptala jsem se jí, jak to zvládla. Zasmála se a řekla: „Jeee, já skoro ani nezakašlala. Úplně v pohodě! Pro moje děti to ve výsledku bylo o něco náročnější než pro mě samotnou.“ To mě moc potěšilo. Další skvělou zkušeností, za kterou jsem moc moc věčná, a která nám na stanech dodává energii, motivuje nás a dojímá, je právě solidarita lidí. Nosí nám dorty, šijí roušky, děkují za to, co děláme, což mi vždycky připomene, proč tam jsem.
Děkuji za rozhovor!
