Dimethyltryptamin, DMT, „molekula duše“, C12H16N2. Mnoho názvů pro jednu molekulu, která je přirozenou součástí nejspíš všech živých organismů a poslední desítky let fascinuje psychiatry, neurology, biochemiky, psychology, filosofy, mystiky, mladé experimentátory a další. Je známá především jako jedno z nejsilnějších psychedelik. Tento článek však není možné brát jako propagaci ilegálních substancí.
Molekulou duše nazval dimethyltryptamin v devadesátých letech autor stejnojmenné knihy, docent psychiatrie z Nového Mexika, Rick Strassman. Tehdy začal po dvaceti letech zákazu s novým výzkumem psychedelik, konkrétně DMT a jeho působením na šedesát dobrovolníků. Účinky této látky se podobají zážitkům blízké smrti, způsobují změněné vědomí a komplexní pseudohalucinace. Rick Strassman ve své knize uvádí i hypotézu, že právě tato molekula stojí za zážitkem „únosu mimozemšťanů“. Látka působí zejména při aplikaci kouřením poměrně krátce, zato velmi intenzivně. Užívá se v různých formách, nejčastěji při ayahuascových rituálech, nebo kouřením krystalické formy DMT.
Přestože účinky této látky jsou lidstvu známé už tisíce let, DMT jako molekula je stále poměrně málo prozkoumaná. Ví se, že aktivuje serotoninové receptory typu 2A (zkráceně 5-HT2A). Pokud tento receptor aktivuje psychedelikum, namísto tělu vlastní serotonin, vyvolá to jinou odezvu a v důsledku toho přichází změněné stavy vědomí. Několik let zpět bylo zjištěno, že DMT se už v poměrně nízkých koncentracích váže na další typ receptorů zvaný sigma-1. Do té doby nebyl pro tento receptor známý žádný endogenní ligand – látka, kterou si tělo samo tvoří, a která aktivuje daný receptor. Aktivace tohoto receptoru může nakrátko ochránit buňky před účinky hypoxie (nedostatečná koncentrace kyslíku v tkáni). To znamená, že DMT prostřednictvím sigma-1 receptoru ovlivňuje mechanismy související s buněčnou smrtí kvůli nedostatku kyslíku.
Předpokládá se tedy, že jednou z rolí DMT je řízení látkové přeměny kyslíku a procesů souvisejících s přežitím buňky vystavené nehostinným fyzikálním či metabolickým podmínkám. Potenciál tohoto psychedelika tudíž není jen v jeho účincích ve formě změněných stavů vědomí a transpersonálních zážitcích. Pokud se vědcům z Maďarska podaří zopakovat výzkumy účinků DMT na izolovaných buňkách na lidech, bude to znamenat přelomový objev a možnou cestu k novým lékům, které zabrání poškození centrální nervové soustavy při infarktech a mozkových mrtvicích.
Literatura:
STRASSMAN, Rick. DMT: molekula duše: převratný vědecký výzkum stavů blízkých smrti a mystických prožitků. Praha: Dybbuk, 2005. ISBN 8086862100.
TICHÝ, Jan. Tajemné DMT: další krok k pochopení jeho funkce v organismu. Dostupné z https://czeps.org/jan-tichy-tajemne-dmt-dalsi-krok-k-pochopeni-jeho-funkce-v-organismu/