Můj oblíbený herec, který je bohužel již po smrti, kdysi řekl: „Když odcházím do divadla nebo z divadla, nikdy ty, na kterých mi záleží, nezanechávám bez laskavého slova. Uvědomuji si totiž, že je možná vidím naposledy.“ Byl to Jan Tříska. Když jsem s tímhle odcházela po maturitním ročníku z mého dramatického souboru na umělecké škole, netušila jsem, že tady na katedře psychologie najdu něco obdobně báječného. Divadlo je pro mě životní styl. Můžete se vrátit do svých mladých let, můžete ukázat své tajné a temné stránky, dokonce můžete pobavit sami sebe vlastními činy. To nejdůležitější však přichází, pokud se divadlem snažíte předávat něco, co by si lidé měli pamatovat a co by jim mohlo ulehčit životní situace a vzdělat je.
Slyšeli jste někdy o strukturovaném dramatu? Můžete si pod tím představit jakékoliv téma, například z historie, kterým jste během časového úseku provedeni. Celé to probíhá v jakési řízené improvizaci, kdy dostanete například úkol, zahrát nějakou životní situaci, postavu či scénku. Jakým způsobem jí však ztvárníte, je na vás. Dostáváte se tak do středu dění celého příběhu. Ve strukturovaném dramatu nejde zejména o herecký výkon, ale o prožitky a emoce, které vycházejí během hry na povrch. Hrajete s vlastním tělem i duší živé obrazy z minulosti. Velmi důležitou součástí je však i navrácení se do reality všedního života a zapomnění vašich rolí v příběhu. K tomu slouží i různé meditační techniky. Důležité je najít pohodlnou polohu a nechat se unášet monologem uvaděče. V dramatu je důležitý nejen průběh hry, ale i to, co si s sebou odnesete. Proto se často vybírají témata, která v člověku zanechají mnoho pocitů a hodnot, se kterými pak může pracovat. Představte si například, že by vás uvaděč prováděl příběhem z druhé světové války, anebo nějakým důležitým soudním procesem, který by mohl změnit váš život. Z počátku si můžete myslet, že to nemůže fungovat, ke konci se však těžko dostáváte zpátky do reality. Drama má též několik fází, které jsou pro celou stavbu hry velmi důležité. Uvaděč si musí dobře rozmyslet, co chce hrajícím předat. Zprvu musíte jako uvaděč zaujmout diváka. Dalším velice významným krokem je budování důvěry. Poté přichází akce a vývoj hry. Vývoj má několik částí a finální část se zaměřuje právě na meditační techniku a vyvedení z příběhu. Nakonec pak reflexe. Můžete si to představit jako zpětné vybavování toho, co jste zažili v příběhu, můžete si popovídat o vašich pocitech v jednotlivých fázích a zhodnotit celou hru.
Možná si říkáte, že to nemůže fungovat, že vcítit se do takových příběhů a situací je velmi obtížné a začnete pochybovat. U strukturovaného dramatu však zjistíte, že měl Descarte pravdu, když řekl, že „pochybování je začátek moudrosti“. Každý člověk má jiný práh citů a vnímání, ale pokud odbourá předsudky a nechá se volně unášet slovy uvaděče, zajisté se alespoň k tématu přiblíží.
Dramatu se učíme v Alter Egu, divadelním spolku, který byl založen studenty psychologie na Univerzitě Palackého v Olomouci roku 2017. Od té doby hraje tělem i duší pro každé lidské oko. Spolek vytváří zvláštní a nenahraditelnou atmosféru, kde si lidé ukazují navzájem své osobnosti. Důležitá je důvěra a smysl pro humor. Vždy mě potěší, když se lidé přicházejí dívat i na tak malé scénky nadšených studentů, ač nehrají zrovna za oponou Národního divadla. A když k tomu ještě tleskají, je to pro naše uši symfonie.
Na divadle je krásné, že ač máte strach, je to zdravý strach, který vás pohání kupředu. Před vystoupením cítíte tlukot srdce, adrenalin stoupá. Když ale hra začne, je najednou klid a vy se můžete nechat unášet svými vlastními slovy, činy i vášní.
Barbora Vobořilová