Většina z nás během života nejspíše alespoň okrajově slyšela o hororovém seriálu American horror story. Druhá série tohoto seriálu pojednává o novinářce léčící se v psychiatrické léčebně. Málokdo nicméně ví, že byla tato zápletka založena na skutečném příběhu. Příběhu o ženě, která se rozhodla pro novinářskou senzaci uskutečnit nemyslitelné.
Elizabeth Jane Cochrane se narodila roku 1864 v americkém státě Pensylvánie. Pocházela ze značně chudých poměrů. Právě kvůli nedostatku finančních prostředků nemohla dokončit dívčí internátní školu. Přesto se jí po přestěhování do Pittsburghu podařilo v šestnácti letech získat práci novinářky pro zdejší tisk. Publikovala pod pseudonymem „Nellie Bly“ a byť jí bylo zakázáno psát o nespravedlivých podmínkách pro pracující ženy, v roce 1887 se skrze různá kontroverzní témata vypracovala až na pozici redaktorky New York World. Tam začala pracovat pod Josephem Pulitzerem.
Téhož roku se jako novinářka v utajení rozhodla nechat se zavřít do ženského ústavu pro choromyslné, konkrétně Women´s Lunatic Asylum on Blackwell´s Island. V léčebně si položila za cíl prověřit nelidské zacházení s pacientkami. Na tuto reportáž se důkladně připravovala pozorováním duševně nemocných a domácími nácviky jejich chování. Následně se po několika dnech beze spánku a mytí nechala zapsat na ženskou ubytovnu, odkud ji na základě jí zinscenovaného šíleného výstupu umístil soud do léčebny. Po úvodní prohlídce byla diagnostikována jako „pozitivně dementní“.
Již od svého příchodu byla Bly svědkem otřesného zacházení personálu s pacientkami. Ty byly každé ráno nuceny několik hodin sedět mlčky na židli, kdy se kvůli nedostatku teplého oblečení neustále třásly zimou, dále byly opakovaně bity či dlouhodobě připoutávány k posteli, a to ve společných prostorách. V neposlední řadě byly také léčeny „studenou sprchou“, kterou vlastními slovy popisuje takto:
„Zuby mi cvakaly o sebe, měla jsem husí kůži a končetiny mi chladem modraly. Jeden po druhém mi pak na hlavu vylili tři kbelíky s ledovou vodou. Vodu jsem měla všude, v očích, uších, nose a ústech. Myslím, že jsem poznala to, co zažívá topící se osoba. Lapala jsem po dechu a třásla se. V tu chvíli jsem vypadala jako skutečný blázen.”
Bly zůstala v léčebně pouhých deset dnů, kdy pro ni následně přišli kolegové. Tento pobyt se na i přes svou krátkou délku podepsal přetrvávajícími psychickými problémy. Po zveřejnění reportáže se kromě značné části veřejnosti začal o léčebné podmínky psychiatrických pacientů zajímat také soud, což nakonec přispělo k významnému zlepšení kvality léčebného procesu.
Celý svůj zážitek shrnula Bly v knize „Ten Days in a Mad-House“. Na jejím základě bylo natočeno několik filmových adaptací. Ta nejznámější z roku 2015 nese název „Escaping the Madhouse: The Nellie Bly Story“.
Ve své době se jednalo o převratnou reportáž, která je dodnes považována za předchůdce investigativních reportáží. Její celonárodní úspěch tak otevřel cestu žánru, který Pullitzerovi noviny proslavil po celé Americe. Jemu samotnému pomohl se vyzdvihnout na úroveň, za kterou je pamatován dodnes. Bly se po tomto úspěchu vrátila k feministickým tématům. Díky nim značně přispěla ke zlepšení pracovních podmínek amerických žen. Mimo to uskutečnila cestu kolem světa, přičemž jako první překonala Vernovu předlohu a to v čase 72 dnů. Po smrti svého manžela, milionáře Roberta Seamena, se pak sama stala jednou z předních industrialistek počátku 20. století. V roce 1922 zemřela na zápal plic a je pochována na Woodlawn hřbitově v Bronxu.
V době, kdy je investigativní novinářství centrem novinářských senzací, jsme si tak mohli při příležitosti Halloweenu připomenout jeho počátky spojené s psychiatrickou léčbou. Ta, jak můžeme vidět, za posledních sto dvacet let urazila opravdu dlouhou cestu.
Použité zdroje:
Bly, N. (1887). Ten Days in a Mad-House. Získáno 25. 10. 2020 z: http://digital.library.upenn.edu/women/bly/madhouse/madhouse.html
Norwood, R. (2017). Nellie Bly. Získáno 25. 10. 2020 z: https://www.womenshistory.org/education-resources/biographies/nellie-bly
