Studenti čtvrtého ročníku katedry psychologie na FF UPOL, Tereza Šrajerová a Tomáš Bok, pořádají workshopy o umírání a smrti ve zdravotnictví pro třetí a čtvrté ročníky středních zdravotnických škol.
Co vás přivedlo k myšlence a jak jste pak myšlenku přetvořili na celý workshop? Co vás na tématu zaujalo a proč je důležité o něm vzdělávat?
Tereza: Přivedla nás k tomu spolupráce na kurzu krizové intervence. Trénovali jsme spolu a zjistili, že nás oba paliativní péče zajímá. Nejdřív jsme přemýšleli nad společnou diplomkou, ale nakonec jsme si jednoho krásného večera u piva řekli, že uděláme workshopy na SZŠ. Tématem se ale zabývám delší dobu. Sama jsem na SZŠ studovala a krom toho jsem psala bakalářku o vyhoření v hospicích. V hospici jsem i pracovala, to mne bavilo. Důvodem, proč si myslím, že je důležité v této oblasti vzdělávat, je fakt, že smrt je tabu. Připadalo mi, že by se z psychologického hlediska dala komunikace vylepšit.
Tomáš: Mně je to také blízké už od bakalářského studia. Dělal jsem dobrovolníka na LDN. Přišlo mi, že o pacienty samotné je tam celkem dobře postaráno. Když jsem ale sledoval komunikaci personálu s rodinou, které někdo umřel, zaráželo mě, jak takové situace probíhaly. Tím jsem se dostal k tématu péče o pozůstalé, které je součástí paliativní péče. Taky se mi líbilo, že Terka dělá s umírajícími a já s pozůstalými a můžeme se tak doplnit. Původně jsme ta témata chtěli propojit ve výzkumu, ale nakonec předáváme informace formou workshopů, oba z jiného úhlu pohledu.
Jak takový workshop probíhá a co je jeho cílem?
Tomáš: Workshop trvá hodinu a půl a je rozdělený na teoretickou a praktickou část. V teoretické části Terka nejprve mluví o fázi pre finem, tedy před smrtí pacienta, poté mluvím já o fázi post finem, tedy o práci s pozůstalými. Po přestávce následuje praktická část, ve které zas mluví a pracují studenti. V této části už není přítomný učitel, aby se někteří nebáli otevřít. Se studenty děláme kazuistiky, kterými se snažíme prolomit ledy, a modelové situace, ve kterých si sami můžou něco vyzkoušet. To je někdy těžké, protože nejsou zvyklí hrát, ale většinou do toho všichni jdou.
Tereza: Vždy říkám, že cílem je snížit to tabu, které je rozšířeno nejen mezi veřejností, ale právě i u zdravotníků. Smrt je stejná událost jako narození, jen z jiného konce. Když jsem byla na zdravce, obecně nás spíš nelákalo pracovat se seniory nebo s umírajícími, ale sama jsem do toho nakonec šla v rámci brigády a zjistila jsem, jak moc to člověku může dát. Vzhledem k tomu, jak populace stárne a přibývá onkologických onemocnění, je i mým osobním cílem studenty inspirovat, aby o tom alespoň jeden z nich začal uvažovat. Chci předávat svou osobní zkušenost hlavně proto, aby se takové práce nebáli.
Jak je samotné téma komunikace s umírajícím mezi studenty přijímané? Mají s ním zkušenosti? Jsou ochotni se od vás učit?
Tereza: Myslím si, že většina z nich má strach. Moc neví, jak s tím pracovat. Někdo i tvrdil, že ví, ale v praktické části to podle toho úplně nevypadalo. Sami jsme se báli, jak to přijmou. Vždy se nám ale podařilo navázat spolupráci a nakonec tomu, až na nějaké výjimky, otevření byli. K vytvoření přátelské atmosféry určitě pomohlo i to, že jsme jim věkově blízcí.
Tomáš: Často se těch žáků ptám, co by dělali, kdyby doma našli svoji prababičku nebo babičku, která v důsledku stáří umřela. Většinou ani neví, že by měli zavolat 155, aby přijela sanitka. To mne nejdřív překvapovalo, protože jsou to budoucí zdravotníci, na druhou stranu se tomu zpětně nedivím, protože v jejich věku jsem na tom nebyl o moc líp. Jinak si myslím, že se nám daří vytvořit bezpečné prostředí a dobrou atmosféru. Studenti se nám otevírají a jsou ochotni spolupracovat. A i když jsme workshop zaměřili spíš profesně, stalo se nám, že za námi na konci přišla slečna a řešila s námi svoje osobní zkušenosti.
Je těžké sehnat školu, která by o vás měla zájem? Jaký je postoj učitelů, se kterými jste se setkali?
Tomáš: Jsou rádi, že k nim přijede někdo z psychologie, a to i přes to, jakou nabídku podobných akcí musí škola za rok mít. Po workshopech se nás dokonce často ptali, jestli přijedeme znovu. Pro žáky je podle mě taky zajímavé, když přijede někdo z praxe.
Tereza: Učitelé byli vždy vděční, že jsme přijeli, a chovali se k nám kolegiálně.
Tomáš: Když pak měli na praktickou část odejít, někteří chtěli zůstat. Asi je to zajímalo a chtěli se zapojit. Říkali: „Děcka, tak oni mě tu nechcou,“ a po skončení se ptali, jak to probíhalo. Někteří si dokonce vyžádali výsledky našeho dotazníku na zpětné vazby.
A jaké byly zpětné vazby?
Tomáš: Odpovědělo nám přes 170 studentů. Ptali jsme se, jak byli spokojeni s náplní, s délkou workshopu a s námi jako lektory a nechali jim i prostor, aby dopsali, co chtějí. Známkovali nás jako ve škole. Za náplň workshopu převažovaly jedničky, asi třetina byly dvojky, trojku nám dalo jen asi 5 lidí. Asi 95 % studentů nás jako lektory ohodnotilo na výbornou. To je pro nás signál, že to asi neděláme špatně. Když už se jim něco nelíbilo, byla to většinou délka. Buď jim to připadalo krátké, nebo dlouhé, anebo chtěli zkrátit teorii a delší praxi.
Tereza: Pak tam byly ještě ty komentáře. Většina se četla dobře. Do Tomáše se asi někdo zamiloval… (smích). Jinak mě to fakt moc potěšilo. Bylo tam třeba napsané: „Bála jsem se toho tématu, ale teď už alespoň trochu vím, co bych měla dělat.“ To je pro mě výhra.
Tomáš: Nejčastěji se objevovalo, že jim to dalo nějaké dovednosti. Také si hodně cenili atmosféry a prý jsme sympatičtí lektoři (smích). Někdo si stěžoval, že to bylo moc dlouhé a že ho téma nezajímá, ale chápu, že ne každý musí mít zájem.
Tereza: Setkali jsme se i s odporem něco zkoušet. Z dotazníků jsme se ale dozvěděli, že to bylo třeba z nějaké aktuální osobní zkušenosti a že je to pro ně citlivé téma. Vesměs se ale všechny četly dobře.
Jaké to má pro vás výhody? Baví vás to? Co vám to dává?
Tereza: Zjistila jsem, že mne to fakt baví. Studenti jsou dospělí, umí o tom přemýšlet, jsou rádi, že se neučí, takže spolupracují. Pro mne je motivem využít to, co jsem zažila v práci, rodině a podobně, aby to někomu jinému pomohlo a abych si to neschovávala jen pro sebe. Nikdy bych do sebe neřekla, že mne bude práce se středoškoláky tak bavit. Myslím si, že jsem v tom přirozená a sedlo mi to. Mám pocit, že to má smysl, aby se s tímto tématem setkali, než půjdou někam do práci a budou to dělat podle zajetých kolejí, a třeba si z toho i něco vezmou.
Tomáš: I když se v tom nějakou dobu pohybuju. I tak jsem měl strach, jak budou studenti reagovat. Je to téma, o kterém jsem dřív nepřednášel a se kterým jsem nepracoval. Musím říct, že mě to hodně baví. Při studiu mě to dost nabíjí, když můžu někam vyjet a něco předávat. Pokud pominu ranní vstávání (smích), kdy musíme dojet třeba do Pardubic na osmou. Ale mám dobrý pocit, když odjíždíme a dáváme si s Terkou navzájem zpětnou vazbu. Každý workshop mě nějakým způsobem posune dál a jsem za to hrozně rád.
Máte nějakou vizi do budoucna nebo projekt skončí spolu s vaším studiem?
Tereza: Určitě bychom v tom chtěli pokračovat. Jsme vděční ČASPě za to, že nám umožnila s tímto projektem začít.
Tomáš: Zatím jsme se shodli, že i příští rok oslovíme nějaké školy, i když nebudeme mít tolik času jako teď ve čtvrťáku. A co bude potom, se ještě uvidí. Věčně studovat nebudeme, v ČASPě taky nebudeme napořád, ale rádi bychom se lektorování v téhle oblasti věnovali i po studiu, protože jsme se celkem sehráli a oba nás to baví. Je to odreagování.
(Rozhovor vznikl v dubnu 2019 pro studentský časopis Časpis)
