JAK VYTUDOVAT A NEZBLÁZNIT SE

STYLY UČENÍ

Zkouškové je za dveřmi a nám pomalu nastává šprtání, biflování, šrocení, pro někoho také pomalá muka či zdlouhavé utrpení… ať už procesu učení říkáte jakkoliv, věřte, že slova jako muka či utrpení už nemusí Vaše studium nadále vystihovat. Pokud byste rádi letošní zkoušky zvládli bez zbytečného stresu navíc, tak je tato série o učení psaná přímo pro Vás. Ve 3 článcích se postupně zaměřím na:

  • STYLY UČENÍ
  • DOPLŇKY STRAVY NA PODPORU MOZKOVÉ ČINNOSTI
  • METODY A POMŮCKY PRO LEPŠÍ ZAPAMATOVÁNÍ INFORMACÍ

Cílem dnešního článku je Vám představit základní styly učení. Jejich znalost Vám umožní lépe rozlišit, který styl styl učení je pro Vás nejvhodnější a jak ho co nejefektivněji aplikovat.

Stylů učení je mnoho, stejně tak je mnoho i způsobů, dle kterých se tyto styly učení mohou dělit.  Žádný učební styl však není univerzální a neexistuje jeden nejlepší, díky kterému všichni dosáhneme nejlepších možných výsledků, ba právě naopak učební styl je vysoce individuální záležitost a vypovídá o tom, za jakých podmínek vzniká nejvyšší pravděpodobnost, že se žák dokáže efektivně učit  (Pasch, 2005).

Nejznámější je dělení dle dominujícího smyslu. To samo o sobě dává smysl, protože smyslovými orgány přijímáme veškeré informace z okolního prostředí. Mezi tyto informace spadají i veškerá data, která musíme umět na zkoušky a pracně se je snažíme uložit do dlouhodobé paměti za pomoci všemožných pomůcek a vychytávek. Tyto všemožné více či méně kuriózní způsoby volíme právě na základě toho, v jaké podobě jsme schopni nejlépe informace přijímat a uchovávat.

Zrakový učební styl

Lidé s převažujícím zrakovým stylem učení preferují při studiu hlavně práci s textem, čtení, zvýrazňování, nákresy a grafy. Mimo to, že nejvíce informací přijímáme právě zrakem, tak i většina studijních textů a informací spočívá v knihách, skriptech a učebnicích. Není tedy divu, že zrakový styl učení je jedním z dominujících stylů u většiny populace.

Při aplikaci tohoto stylu je výhodné si text logicky členit a třídit, protože si pak při vybavování učiva dokážeme lépe informace zařadit. Velmi efektivní je také zvýrazňování a podtrhávání klíčových informací či metoda práce pomocí kartiček.

Sluchově mluvní styl

Tento styl je také velmi častý a pro dobré ukotvení informací je výhodné ho kombinovat se zrakovým stylem. Lidé se sluchově mluvním stylem si nejlépe pamatují učivo, které slyší a tak se při aplikaci tohoto stylu přímo nabízí hlasitá četba, přeříkávání informací,  nahrávání vlastního přednesu na diktafon, poslouchání podcastů, atd.

Jednou z nejlepších metod v rámci tohoto stylu je učení se látky, kterou pak sami sobě (případně spolužákům, sourozencům, plyšákům, atd.) přednášíme zpaměti. Opakováním, diskuzí a hlasitým přeříkáváním si tak učivo nejen zapamatujeme, ale také ho pochopíme a jsme schopni jej správně interpretovat při zkoušení.

Hmatový a pohybový

Tento styl učení využívají zejména malé děti, pro které je nejefektivnější si vše vyzkoušet a „osahat“. Lidé, kteří preferují tento styl učení potřebují ke studiu „pohyby“ (odkaz), proto se učí často za chůze, případně si jednotlivé informace spojují s určitými činnostmi.

Pokud lidé s tímto stylem nemají příliš možností pohybu, tak si od učení dávají pauzu, při které vstanou, protahují se či si zacvičí, aby mohli opět pokračovat. Pohyb má při učení jisté výhody, o to jsem psala mimo jiné v tomto článku, ve kterém se můžete dočíst na téma pohybu a učení více.

Slovně pojmový

Posledním stylem je styl slovně pojmový, který je v populaci zastoupen nejméně. Lidé preferující tento styl se dokáží přirozeně orientovat v probírané látce, umí rozlišit podstatné informace od těch méně podstatných a látku si dokáží třídit do logických celků. Je pro ně výhodné si při studiu propojovat nové informace s již osvojenými poznatky a veškeré vědomosti tak spojit do jednoho celku (Sovák M., 1990).

Pokud si teď nejste úplně jistí, který styl je skutečně ten Váš a vidina úspěšného složení zkoušek je ještě vzdálenější než na začátku tohoto článku, tak nezoufejte. Je zde totiž další dělení, které zavedl holandský psycholog J. D. Vermunt. Rozlišil 4 styly učení na základě výzkumu mezi vysokoškolskými studenty. Ve svém dotazníku kombinoval kognitivní strategie* s učební motivací a rozlišil;

Neřízený styl učení

Studenti s tímto stylem učení neumí dobře rozlišit podstatné části v látce a studium je pro ně náročné a vyčerpávající. Nejsou si jistí svými znalostmi, nemají vymezenou žádnou specifickou strategii k učení a jejich postoj je velmi ambivalentní. Na základě těchto faktorů mívají nižší sebevědomí a pochybují o dosažení svých cílů a potřebují externí kontrolu.

Styl zaměřený na reprodukci učiva

Studenti preferující tento styl si často vybírají důležité části učiva, které se snaží zapamatovat, ale již se nesnaží látku do hloubky pochopit a jednotlivé informace si spojit do jednoho celku. Jejich cílem je výhradně zvládnout zkoušky, k čemuž jim stačí dosáhnout nejmenšího požadovaného minima pro absolvování. Studium jim zabírá mnoho úsilí a času a od svého vyučujícího často očekávají, že jim řekne, co je důležité (van de Ven & Nauta, 2012).

Styl zaměřený na smysl učiva

Studenti se stylem zaměřeným na smysl učiva se snaží pochopit látku do hloubky. Jejich cílem je propojit si nové znalosti s již existujícími, aby skutečně porozuměli dané problematice (Candy, 2004). Ke studiu používají vlastní příklady, diskutují a snaží se udělat si na danou věc vlastní názor (van de Ven & Nauta, 2012).

Styl zaměřený na aplikaci učiva

Styl zaměřený na aplikaci učiva se u studentů projevuje jejich zájmem o konkrétní oblast učiva. Cílem studentů je využití nabitých vědomostí v budoucím zaměstnání a tak hledají v látce praktický přesah. Studenti vyhledávají způsoby, ve kterých by měli použít informace, kterým se učí (de Lima a kol., 2006).

J. D. Vermunt pojímá učební styl jako koherentní celek studentových učebních aktivit. Tvrdí, že styl je relativně stálý, ale ne neměnitelný. Poznat svůj styl je tedy nejen velmi obtížné, ale také je obtížné tento styl změnit. To potvrzuje i Jiří Mareš (1998), jenž uvádí, že učební styl je vnitřní proměnnou, která je těžko dostupná jak samotnému studentovi, tak i jeho okolí. Ve své knize „Styly učení žáků a studentů“  přišel s dalším dělením a styly učení rozlišil do tří kategorií podle motivace a záměru na;

Povrchový styl učení

Žáci preferující tento způsob jsou učením znudění. Učení je nebaví a učí se, protože musí a objem látky se snaží snížit na minimum. Text se učí nazpaměť a učení chtějí mít co nejrychleji za sebou. Nemohou tak dobře pochopit látku a tu v krátkém časovém úseku zapomínají.

Hloubkový styl učení

Naopak u hloubkového stylu učení se žáci o látku zajímají, učení je baví a jejich motivací je zájem o něco nového. Snaží se studovanou problematiku pochopit do hloubky a tak si ji i lépe pamatují.

Strategický styl učení

Cílem žáků se strategickým stylem je získat co nejlepší známky. Často jsou soutěživí vůči svým spolužákům, ale samotné učení je příliš nezajímá. Důležitost přisuzují nárokům učitele, dle kterých se připravují na zkoušky a při učení tak volí buď povrchní styl učení (u benevolentního učitele) , nebo se učí do hloubky (u přísného učitele).

Abych v rámci dnešního článku alespoň trošku zachovala genderovou neutralitu, tak další koho zmíním co se týče dělení stylů učení bude R. Dunnová. Ta obecně popsala styly učení jako biologicky a vývojově podmíněné charakteristiky žáka, které ovlivňují jeho učení. Faktory, které mají na učení žáka vliv rozřadila do pěti základních skupin;

Vlivy fyzikálního prostředí

Mezi tyto faktory se může řadit například hluk, světlo, teplota při učení, nábytek v místnosti, atd.  Někdo se dokáže učit pouze v naprostém tichu a někomu nevadí studovat v rušné kavárně.

Intencionální aspekty

K intencionálním aspektům se řadí například motivace, odpovědnost, vytrvalost, cílevědomost či disciplína. Tyto faktory mohou velmi silně ovlivnit proces učení a je dobré na ně během studia nezapomínat.

Sociální potřeby

Někomu z nás může vyhovovat studium o samotě a někdo se lépe naučí se spolužáky ve skupině. Samozřejmě mohou být i lidé, kterým vyhovuje kombinace obojího – kdy se látku naučí nejprve sami a pak si osvojené znalosti opakují se spolužáky, aby si ověřili, kolik si toho skutečně pamatují.

Psychofyziologické potřeby

Mezi tyto faktory zařadila Dunnová preference smyslové modality, tím je myšleno zejména dělení dle dominujícího smyslu, které jsem popisovala výše. Dále ale také například preference denní doby či potřeba přijímat nebo nepřijímat jídlo a pití během učení.

Styl zpracování

Tento styl popisuje žákův postup při studiu. Učení většinou probíhá v jednotlivých krocích, ve kterých si studenti osvojují látku po dílčích částech, nebo holisticky, kdy žáci upřednostňují získání přehledu a pak se teprve soustředí na jednotlivé podrobnosti. Vychází z komplexní situace a postupně se během studia dostávají k detailům.

 

Zjistit, který styl učení vlastně preferujete nemusí být jednoduché. Nejenže je to jakási naše vnitřní tendence, ale tato tendence vzniká kombinací mnoha faktorů, které musíme vypozorovat a ze zjištění jednoho stylu se tak stává rázem zjišťování stylů, které fungují mezi sebou.

V dnešním článku jsem Vám představila 4 různá dělení stylů učení. Ať už preferujete dělení dle dominujícího smyslu, nebo jsou Vám bližší faktory od R. Dunnové, tak věřím, že si v každém z dělení můžete najít něco, co Váš styl učení alespoň trošku vystihuje.

Ale jak jsem už psala v úvodu, mějte na paměti, že neexistuje žádná jednotná strategie učení, která by fungovala pro všechny, ale každý si musíme najít ten styl, který nám vyhovuje nejlépe a při kterém my sami dosahujeme těch nejlepších výsledků.

Tak učení zdar!

 

*Kognitivní strategie zpracování zahrnují povědomí o cílech a předměty učebního cvičení, použité pro určení toho, co se učit (Cassidy, 2004).

  • Baláková M. (2017). Vztahy mezi styly učení, osobnostními charakteristikami a akademickou úspěšností studentů učitelství. Diplomová práce. Brno FFMU. Získáno z: https://is.muni.cz/th/ulyhh/diplomka_cela_verze4.pdf
  • Cassidy, S. (2004). Learning Styles: An overview of theories, models and measures. Educational Psychology
  • Mareš, J.(1998). Styly učení žáků a studentů. Praha: Portál.
  • Pasch, M. (2005). Od vzdělávacího programu k vyučovací hodině. Praha: Portál.
  • Sovák, M. (1990). Učení nemusí být mučení. Praha: SPN.
  • Van de Ven, R.& Nauta, N. (2012). Gifted adults and their preferred style of learning. HBV.
Reader Rating0 Votes
0