Na duši záleží II

Do sebe

V mém minulém článku Na duši záleží I. jsem psala o tom, jak je pro nás duše důležitá.
Tímto článkemse budu snažit na mé předchozí povídání navázat. Dozvíte se v něm něco
o tom, jak je více než potřebné naslouchání vnitřního hlasu; vnímání vlastních potřeb.
Dnes totiž často (byť nevědomě) slepě hltáme vnější požitky a nazýváme to bytím. Jaké
je ale opravdové bytí – to přirozené? Pakliže se naučíme hledat cestu do nitra naší duše,
prožijeme ho.

Niternost

Cesta do hlubin duše je tou jedinou přirozenou. Následujeme-li ji, následujeme
potom také spravedlivý život; vytváříme kompromisy sami v sobě – snad se stáváme
vyrovnanějšími. Přestáváme být spotřebním typem člověka a nejsme ohroženi
sebeodcizením. Niterností se vracíme (k) sobě. Opět se budu obracet k naší nechvalně
uspěchané době plné konzumu a pokušení, rychlosti a nevšímání si. Na sociálních
sítích hloubky netřeba. Netřeba ji ani v každodenním kolotoči, kdy slepě děláme to, za
co nás v práci platí, slepě se učíme to, co po nás ve škole chtějí. S tím vším se pojí
nevšímavost. A nejhorší je ta, za kterou platíme my sami – nevšímavost k sobě je
vůbec tou nejhorší. Nevšímavost vůči slovíčku proč.
Čas od času je třeba zeptat se nás samých – Proč se děje to, co se právě děje? Jaký to
má smysl? Jsem tam, kde jsem chtěl být (tedy jinak; Směřuji správným směrem)?
Pakliže si ale neumíme na tyto otázky odpovědět, nebo hůř; položit si je, je s námi
něco špatně. Zjistíme-li, že tomu je naopak, přesně v tomto okamžiku začíná
uvědomění. A nejde o uvědomění toho, že dělám vše správně. Ani toho, že směřuji
správným směrem. Na to máme času dost. Zjištění toho, že umím promluvit k vlastní
duši, umím si zodpovědět otázky vlastní existence, to je to pravé uvědomění.

Dovolit si prožít to, co právě cítím

S uvědoměním opravdového bytí se pojí prožitky. Opravdové prožitky, ty přirozené a
zcela upřímné. V minulém článku jsme si definovali dvě kouzelné entity – emoce a
pocity. Kouzelné jsou tím, že je každý prožívá jinak. Důležitý je fakt, že každý z nás má
právo je prožívat. A to bez výjimky. Žádné emoce nejsou zakázané a žádné city nejsou
ty špatné. Nikdy není maličkost to, co zrovna prožíváme. Když nás něco opravdu
„vezme“, má to svou váhu. Kdyby to byla maličkost, tak to přeci neprožíváme.

K čemu je to dobré?

Opravdové prožívání má obrovský smysl zejména pro naše duševní zdraví či pro
prevenci duševních chorob. Dusíme-li dlouho svoje emoce, potřeby, pocity, a tak i své
opravdové já, jsme na nejlepší cestě ke zhroucení. Ke zhroucení hodnot zdravého
duševního stavu. Je to jako když vaříme. Zapomeneme-li hrnec plný vody na plotně,
má velmi blízko k tomu, aby voda v něm překypěla a vylila se. Kdežto kdybychom na
vodu v hrnci nezapomněli a regulovali její vaření v průběhu, nic takového se nestane.
Takto je to i s našimi potřebami, a to i s potřebou prožívat. Dovolíme-li si prožít to, co
právě cítíme, vychutnat to plnými doušky, celým tělem a s časem takovým, který na
to potřebujeme, duše bude spokojena. Potlačujeme-li však toto všechno, zejména
dlouhodobě, jednou to v nás překypí a vypluje na povrch v podobě, která nebude
příjemná pro nás ani pro naše okolí. Duše bude trpět.
Soustřeďme se na sebe. Na to, co cítíme. Máme-li radost, nechme se ji pohltit.
Cítíme-li se smutni, prožijme to a prožijme to opravdově. Vše co cítíme má svůj smysl
a něco nám říká. Duše je to hlavní, na čem nám záleží. Věnujme ji pozornost, odvděčí
se nám.

Reader Rating0 Votes
0