V mém minulém článku Na duši záleží I. jsem psala o tom, jak je pro nás duše důležitá. Tímto článkem se budu snažit na mé předchozí povídání navázat. Dozvíte se v něm něco o tom, jak je více než potřebné naslouchání vnitřního hlasu; vnímání vlastních potřeb. Dnes totiž často (byť nevědomě) slepě hltáme vnější požitky a nazýváme to bytím. Jaké
je ale opravdové bytí – to přirozené? Pakliže se naučíme hledat cestu do nitra naší duše, prožijeme ho.
Niternost
Cesta do hlubin duše je tou jedinou přirozenou. Následujeme-li ji, následujeme potom také spravedlivý život; vytváříme kompromisy sami v sobě – snad se stáváme vyrovnanějšími. Přestáváme být spotřebním typem člověka a nejsme ohroženi sebeodcizením. Niterností se vracíme (k) sobě. Opět se budu obracet k naší nechvalně uspěchané době plné konzumu a pokušení, rychlosti a nevšímání si. Na sociálních sítích hloubky netřeba. Netřeba ji ani v každodenním kolotoči, kdy slepě děláme to, za co nás v práci platí, slepě se učíme to, co po nás ve škole chtějí. S tím vším se pojí
nevšímavost. A nejhorší je ta, za kterou platíme my sami – nevšímavost k sobě je vůbec tou nejhorší. Nevšímavost vůči slovíčku proč.
Čas od času je třeba zeptat se nás samých – Proč se děje to, co se právě děje? Jaký to má smysl? Jsem tam, kde jsem chtěl být (tedy jinak; Směřuji správným směrem)? Pakliže si ale neumíme na tyto otázky odpovědět, nebo hůř; položit si je, je s námi něco špatně. Zjistíme-li, že tomu je naopak, přesně v tomto okamžiku začíná uvědomění. A nejde o uvědomění toho, že dělám vše správně. Ani toho, že směřuji správným směrem. Na to máme času dost. Zjištění toho, že umím promluvit k vlastní duši, umím si zodpovědět otázky vlastní existence, to je to pravé uvědomění.
Dovolit si prožít to, co právě cítím
S uvědoměním opravdového bytí se pojí prožitky. Opravdové prožitky, ty přirozené a zcela upřímné. V minulém článku jsme si definovali dvě kouzelné entity – emoce a pocity. Kouzelné jsou tím, že je každý prožívá jinak. Důležitý je fakt, že každý z nás má právo je prožívat. A to bez výjimky. Žádné emoce nejsou zakázané a žádné city nejsou ty špatné. Nikdy není maličkost to, co zrovna prožíváme. Když nás něco opravdu „vezme“, má to svou váhu. Kdyby to byla maličkost, tak to přeci neprožíváme.
K čemu je to dobré?
Opravdové prožívání má obrovský smysl zejména pro naše duševní zdraví či pro prevenci duševních chorob. Dusíme-li dlouho svoje emoce, potřeby, pocity, a tak i své opravdové já, jsme na nejlepší cestě ke zhroucení. Ke zhroucení hodnot zdravého duševního stavu. Je to jako když vaříme. Zapomeneme-li hrnec plný vody na plotně, má velmi blízko k tomu, aby voda v něm překypěla a vylila se. Kdežto kdybychom na vodu v hrnci nezapomněli a regulovali její vaření v průběhu, nic takového se nestane. Takto je to i s našimi potřebami, a to i s potřebou prožívat.
Dovolíme-li si prožít to, co právě cítíme, vychutnat to plnými doušky, celým tělem a s časem takovým, který na to potřebujeme, duše bude spokojena. Potlačujeme-li však toto všechno, zejména dlouhodobě, jednou to v nás překypí a vypluje na povrch v podobě, která nebude příjemná pro nás ani pro naše okolí. Duše bude trpět. Soustřeďme se na sebe. Na to, co cítíme. Máme-li radost, nechme se ji pohltit. Cítíme-li se smutni, prožijme to a prožijme to opravdově. Vše co cítíme má svůj smysl a něco nám říká. Duše je to hlavní, na čem nám záleží. Věnujme ji pozornost, odvděčí
se nám.
