Na duši záleží III.

Čeká nás poslední část ze série článků „Na duši záleží“, ve které bych se chtěla zaměřit spíše
na tu praktickou stránku věci. Neboli – dočtete se o tom, jak docílit toho, aby naše emoce nebyly
popřeny, jak jim ukázat cestu ven a dát jim prostor, který potřebují. Protože jak už jsme si řekli, dát
průchod naším emocím je jedno ze zásad spokojené duše – a tak i opravdového, upřímného bytí.

Co nás učí společnost

Stalo se vám někdy, že jste se cítili opravdu hrozně, byli jste smutní, rozmrzelí nebo zklamaní?
Věděli jste, že se potřebujete vyplakat, vypovídat, vykřičet nebo jinak ventilovat své emoce, ale kvůli
okolí jste to neudělali? Myslím, že jen málokdo na tuto otázku by odpověděl záporně… U okolí, které
jsem nyní zmínila, ještě na chvíli zůstanu. Okolím rozumějme společnost – zejména mluvme o té naší,
západní. Tato společnost nás totiž naučila jedno – ukazovat negativní emoce na veřejnosti je
nekorektní. Jinak řečeno, v dnešním světě se nenosí nic, co je v rozporu s tím, jak smýšlí ti druzí.

Je tento postoj správný?

Z hlediska našeho zdraví jistě není – a to jak psychického, tak toho
tělesného. Když budeme opravdu v jednom kuse smýšlet jako ti druzí, poddáme se jim. Naše
prožívání tak vložíme do rukou společnosti, která míří k něčemu, co je vhodné pouze pro ni
samotnou, ale už ne pro nás jako pro smýšlející bytosti s duší. Máme-li nastavené tyto hodnoty jako
naše společnost, stáváme se slaboduchými jedinci bez tváře a bez emocí. Umění vyjádřit negativní
emoce není známkou slabosti, ale známkou síly.

Nejlepší je chovat se přirozeně a především o pocitech mluvit

Možná si nyní říkáte, že život nás čas od času staví do takových situací, kdy zkrátka není jiná
možnost než zatnout zuby a chovat se jako ti okolo. Já sama s tím v podstatě souhlasím. Někdy nám
okolnosti nedovolují chovat se jako šílenci, ztropit scénu nebo rovnou nějaké divadlo, i přesto, že to
zrovna potřebujeme. Nikdo po nás však nechce, abychom se takto chovali. Jak se říká – všeho
s mírou. V případech, kdy se potřebujeme zbavit frustrace, je třeba udělat kompromis – nepropadat
hysterii, zároveň však nepotlačovat pocity. Nebo si můžeme stanovit výzvy. Je pro vás výzvou jít si
zakřičet do parku? Zabrečet si na veřejnosti? Potřebujete si popovídat nahlas sám se sebou? Udělejte
to. Prožívejme. Zbavíme se tak frustrace a zažijeme něco opravdového a upřímného.
Snad vás moje psaní bavilo a něco vám předalo.

Na závěr si zkuste odpovědět na otázku – Co prožívám právě teď?

Reader Rating0 Votes
0