Добър ден,
na začátku září jsem měla tu čest se zúčastnit tréninkového kurzu, který nesl název “First Aid Kit II.“, jak již název napovídá, jednalo se o výcvik v oblasti první pomoci. Kurz se konal v Bulharsku, přesněji ve Varhovrahu, který je situován uprostřed chatařské oblasti obklopené majestátními horami. Celkem se projektu účastnilo 25 osob – z Bulharska, Rumunska, České republiky, Polska, Slovenska, Španělska.
V prvním jsme měli aktivity zaměřené na prolomení ledů mezi účastníky a postupnému seznámení, které je pro veškeré akce pořádané Erasmus+ běžné. Prošli jsme si neobvyklými ledolamkami, které byly velice originální a efektivní. Jeden z účastníků si dokonce vyzkoušel procházení po laně, které museli ostatní účastníci držet dostatečně pevně, aby nedošlo k úrazu a zároveň jsme posílili schopnost týmové spolupráce a vzájemné důvěry. Mnoho účastníků bylo na Erasmus+ výjezdu úplně poprvé, proto šla vidět na jejich tvářích jistá nervozita. Nebudu lhát, já sama byla na svém prvním projektu nervózní jako blázen. „Co když nebudu vědět tolik jako ostatní? Je moje úroveň angličtiny dostatečně dobrá? Co když si s ostatními nepadnu do oka?“ tyto otázky nás všechny nejednou napadli před začátkem projektu, ale vždy zjistíme, že jsou neopodstatněné. My se jedeme něco naučit a vzájemně obohatit, ne se soudit, nedej bože jeden druhému vysmívat. Takže vyzývám všechny, kdo o takovéto příležitosti stále polemizují, jeďte! Nemáte co ztratit, lze jen získat.
V následujících dnech jsme si prošli školením Základního kurzu první pomoci vedeného pracovníky bulharského Červeného kříže, což byl velmi obohacující a také poutavý zážitek. Školitelé byli velmi charismatičtí a hlavně věděli, co dělají. Dávali nám spoustu příkladů z praxe, stříleli po nás úderně otázkami a měli jsme i spontánní nácvik kritické situace v lese, o kterém nikdo z nás neměl nejmenší tušení a o to větší obohacení to pro nás všechny bylo. Dále nás školili trenéři v oblasti krizové intervence a první pomoci pro novorozence a děti, kde je první pomoc odlišná a je potřeba si drobné rozdíly pamatovat.
V rámci kurzu jsme se nevěnovali pouze první pomoci, jejímu poskytování a správnému provedení, ale zvládli jsme pokrýt také témata jako “Visual individual thinking“, které je klíčové pro zaujetí potenciálního diváka při vedení workshopů čí přednášek. V závěru projektu jsme obdrželi certifikáty o účasti na projektu, zvané Youthpass, které jsou mezinárodně uznávané jako důkaz toho, že se nebojíte vycestovat, mluvit a vzdělávat se v cizím jazyce, jste ochotni překonávat překážky, předsudky a stereotypy a jste proaktivní na mezinárodním poli.
Největší odměnou mi byl zážitek z prvního dne po návratu domů, kdy jsem nově nabité znalosti mohla použít v praxi. Při výstupu z Brněnského nádraží jsem uviděla hlouček postávajících lidí, kteří se zhrotili do kroužku a bez ustání zírali do středu kruhu. Efekt přihlížejícího jako vyšitý. Když jsem se dostala do středu kruhu, uzřela jsem muže ležícího na schodech a v bezvědomí. V ten moment mnou prolétl pocit naprostého klidu a začala organizace. „Ty zavolej záchranku!“ zavolala jsem na muže s dítětem (vypadal zodpovědně).
Po kontrole stabilního dechu, jsem uvedla muže do stabilizované polohy a vyčkávalo se na záchranku. Ta si muže po 15 minutách převzala a s velkým díky odvezla. Ponaučení? Nebojte se pomáhat, přestože máte strach, že něco pokazíte, protože alespoň nějaká pomoc zachraňuje životy. Přirovnala bych to k oblíbenému citátu našich vyučujících „žádný dotaz je špatný dotaz“, v tomto případě „žádná pomoc je nejhorší pomoc“.
