Nepanikař začalo v roce 2019 jako první česká mobilní aplikace poskytující první psychologickou pomoc různým typům klientů. Obsahuje moduly: deprese, úzkost/panika, sebepoškozování, myšlenky na sebevraždu, moje záznamy, poruchy příjmu potravy a kontakty na odbornou pomoc. Díky velkému zájmu a neskutečnému zapálení zakladatelky Veroniky Kamenské nyní existuje nejen aplikace, ale i web, na kterém funguje chatová poradna a online terapie. A to zdaleka není všechno.
Do poradny jsem se zapojila v listopadu 2020. Podmínkou pozvání na pohovor byl výcvik v kompletní krizové intervenci. Ten mám za sebou a musím říct, že opravdu stál za to. Nejen, že mi otevřel dveře ke skvělým praxím mimo studium psychologie (jako třeba v Nepanikař), ale dal mi možnost zpracovat si některá moje bolavá témata, což mi umožňuje lépe pracovat, když se klient potýká s něčím podobným. Také mě naučil, jak komunikovat v různě náročných životních situacích s různými typy lidí a jak poznat, co člověk v krizi potřebuje.
Často se spolužáky z psychologie říkáme, že to chce nějakou praxi. „Těším se, až půjdu do nějaké praxe, tohle je samá teorie,“ stěžujeme si. Když jsem ale měla svou první službu a čekala jsem na chatu, než mi někdo napíše, vůbec jsem se necítila připravená. V hlavě se mi honila spousta katastrofických scénářů a měla jsem strach. Jakmile ale zazvoní hovor, není jiná možnost, než do toho skočit po hlavě.
Překvapilo mě, jak rychle jsem se do toho dostala. Najednou jsem pomáhala lidem snášet jejich těžké životní osudy. Někdo se chtěl pouze svěřit s něčím, s čím se nemohl svěřit svým blízkým. Někdo potřeboval poradit, co může dělat dál, a zorientovat se v systému terapií. Někdo potřeboval jen podpořit v jeho rozhodnutí. A pak přicházejí ty těžké případy, kdy jde akutně o život. Je to těžká zodpovědná práce. Když jsem se s takovým klientem setkala poprvé, měla jsem doopravdy strach, zda to ustojím. Není tam moc prostoru pro chyby. Přes chat se musí zvlášť dobře vážit slova, protože před druhou obrazovkou je člověk, který si pod slovy může představit cokoli. Naše supervizorka dokonce říká, že chat je takové projekční plátno.
Nejtěžší na práci přes chat je, že absolutně nevíte, s kým si píšete. Ať už jde o orientační poradenství nebo krizovou intervenci, vy si pouze představujete, jak dotyčný vypadá a co prožívá, ale můžete být také hodně daleko od pravdy. Nemáte s ním skutečný kontakt. Klient může najednou přestat komunikovat a vy už se nikdy nedozvíte, jak jeho příběh dopadne.
Někdy je náročné zvládat všechnu tu tíhu, se kterou klienti přicházejí. Občas mám pocit, že jsem povinna zachránit každého a každému pomoci. Pravdou ale je, že musíme zodpovědnost nechat na straně klientů. My je můžeme podpořit, můžeme jim dát informace nebo náhled. Ale ta práce zůstává na nich, ať už to mají jakkoli těžké. Můžeme je doprovázet a pomoct jim říct si o pomoc. Ale nemůžeme celou situaci spravit během hodinového rozhovoru. My jsme na chatu k dispozici těm, kteří se ocitli v situaci, která je tíživá. Nejlepším výsledkem chatu je vlastně to, když se klient zvedne a sám udělá něco jinak, než to dělal předtím. A když se to povede, je to nejlepší pocit na světě!
