Harm reduction aneb Stáž na otevřené drogové scéně

„Beru od třinácti. Máma to nikdy nepochopila – se sourozenci jsme měli všichni stejné podmínky a jen já skončila takhle“. „Pohybuju se 22 let na ulici, 19 let jsem problémovej toxík“. „Začala jsem s alkoholem v patnácti na střední. Ale to mi ještě stačila asi jedna láhev vína. Přítel pil taky, bydleli jsme spolu“.

Tak toto jsou drobné střípky z mé paměti, když zabrouzdá do posledního týdne února, který byl zároveň týdnem mé stáže na otevřené drogové scéně. Týden, o který bych se s vámi chtěla alespoň z části podělit.

Slyšeli jste už o pojmu harm reduction?

Harm reduction (dále jako HR) znamená snižování poškození nebo škod způsobených užíváním drog. Jedná se o různé praktické strategie k tomuto snižování poškození – ať už jde o bezpečné užívání či nasměrování na cesty vedoucí k abstinenci.

Tyto strategie mají něco společného – pracují s klientem teď a tady, tedy tam, kde právě klienti jsou. Prioritou celého systému je tedy snížit negativní dopady užívání přímo u uživatele a jeho okolí. Samotné těžiště HR spočívá v ochraně veřejného zdraví a lidských práv. Pro představu zde nastíním několik typů intervencí, které spektrum HR zahrnuje. Uživatelům drog jsou poskytovány například spolehlivé informace a poradenství, nízkoprahová farmakologická intervence, vakcinace proti virové hepatitidě typu A a B, medikace, programy výměny či distribuce sterilního injekčního náčiní (HR materiál), testování na HIV, dobře vybavené jednotky terénních pracovníků a dobrovolníků z řad uživatelů.

Se systémem HR pracují zejména nízkoprahové terénní programy a kontaktní centra. Nyní se však společně podíváme na terénní programy, jejichž pracovníci zažívají velmi úzký kontakt s uživateli drog přímo v terénu. Tito pracovníci jsou terénní pracovníci neboli streetworkeři. Uživatelům drog poskytují poradenství, nabízí testování na infekční choroby, informují o správném užívání drogy, poskytují výměnu, HR materiál a mnoho dalšího. Nyní se však zaměřím na terénní programy (dále jen TP) poskytované organizací SANANIM v Praze, protože právě tam jsem měla příležitost nahlédnout do systému TP. V Praze fungují všechny TP na stejném principu, jako v kterémkoliv jiném městě. Hlavní rozdíl je však v drogové scéně, která se město od města liší. V Praze je specifická drogová scéna, říká se jí otevřená drogová scéna (ODS). Je hodně surová, viditelná pro okolí, odstrašující příklad pro začínající uživatele.

Příležitost vyzkoušet si práci v TP jsem dostala díky stáži, které SANANIM studentům nabízí. Tuto příležitost nemají pouze studenti „v oboru“, tedy budoucí adiktologové, ale na stáž se může přihlásit každý student, který má zájem o danou problematiku – jsou to nejčastěji sociální pracovníci nebo právě psychologové. Měla jsem tedy možnost po dobu celého jednoho týdne nazírat pod pokličku terénních programů a mohla si práci
terénních pracovníků v SANANIMU vyzkoušet. Důvody, proč jsem stáž chtěla absolvovat jsem měla dobře promyšlené již před jejím absolvováním – především kvůli nechápajícímu okolí, se kterým jsem často
tyto důvody sdílela, protože většina mých blízkých můj entuziasmus pro tuto problematiku nechápala. Všechny důvody bych shrnula pod jedno slovo – zvědavost. Byla jsem jednoduše zvědavá, jak to v Praze na drogové scéně vypadá, byla jsem zvědavá na to, jací uživatelé jsou, jaký životní příběh nesou.

“Musím říct, že celá stáž byla pro mě na jednu stranu velmi obohacující, na druhou stranu v některých chvílích náročná, těžce zpracovatelná.”

 

O těch těžce zpracovatelných chvílích bych se právě s vámi chtěla podělit – jednalo se o ty chvíle, kdy jsem byla ve velmi úzkém kontaktu s jedinci pohybujícími se na otevřené drogové scéně, mluvila jsem s nimi o jejich příběhu či se v konverzacích prolínala témata jako návrat z vězení, abstinence, aktuální užívání drogy a její množství, kde jedinec přespává, jaké podmínky pro život má, zda někde pracuje, zda je v kontaktu s rodinou…

Všechny zážitky byly pro mě intenzivní, nejraději však vzpomínám na čtvrtý den stáže, kdy probíhal tzv. Sokol, tedy osobní setkání s klienty, kteří měli možnost během tří hodin si přivydělat nějaké drobné, být v kontaktu s terénními pracovníky, najít si informace na internetu nebo si vyprat oblečení a osprchovat se (zjistila jsem od jedné z pracovnic, že zhruba dvě třetiny klientů TP SANANIM jsou lidé bez domova). Tento program nese název Sokol, protože probíhá v ulici Sokolská na Praze 2. Klientům je umožněno zajistit si základní hygienu, uvařit si čaj nebo kávu, najíst se – pracovníci TP SANANIM totiž většinou dopředu pro klienty něco uvaří či upečou. Suroviny na vaření a další jídlo se čerpá především z potravinové banky. Přivýdělek klienti získávají za balení HR materiálu (náplastí, vat, alobalu…), přičemž všechen tento materiál musí být zabalen sterilně. Mezi tímto balením klienti absolvují takzvaný individuál, kdy se individuálně v soukromí baví s terénními pracovníky o tom, co nového je v jejich životě, jak se jim daří, kde aktuálně přespávají, zdali nastupují na detox či na léčbu, zdali mají v pořádku doklady, atd.

Velmi intenzivně vzpomínám na paní P., která s terénní pracovnicí řešila nástup na detox, protože její organismus už přestával snášet to množství alkoholu, které je závislostí nucena denně vypít (kromě opiátů je silně závislá na alkoholu, každý den musí vypít tři litry vína, aby fungovala). Doslova by se dalo říct, že její tělo už tzv. mele z posledního a na detox musí nastoupit co nejdříve. Klienti při individuálu také dostávají úkol, který musí splnit do dalšího setkání – paní P. dostala úkol jasný: zajistit si co nejdříve detox. „Zatracenej alkohol. Je všude, všude dostupnej. To je nejhorší“ – slyším z jejích úst a musím souhlasit. Pamatuji si také na paní, která mi velmi někoho připomínala, jen doteď nevím koho. Když naše konverzace směřovala k tématu rodina, viděla jsem záblesk štěstí v jejích očích, když mi mohla říct, že je po několika letech v kontaktu se svou dcerou i matkou. Tato paní B. se pohybuje od svých třinácti let na drogové scéně, stejně tak jako její přítel. Kvůli bažení po droze nechala svou dceru u mámy a odešla od nich, několik let se neviděly.

Kromě Sokola však TP nabízejí další programy – je to sanitka a práce v pěším terénu.

Při tomto druhu práce jsou terénní pracovníci denně v kontaktu s mnoha desítkami klientů. Sanitka parkuje třikrát týdně u hlavního nádraží a stojí zde celé odpoledne. Přicházející klienti mají možnost vyměnit si zde stříkačky (staré za nové) a získat jiný HR materiál. Díky dobře vybavené sanitce mají možnost si klienti nechat ošetřit rány, nejčastěji se jedná o absces. Mohou zde také využít možnost testování na infekční choroby (například žloutenka typu C) nebo na onemocnění Covid-19. V zimě se klientům poskytuje teplý čaj, dále potom roušky, ale třeba i poradenství, když například přijde nový klient z jiného města a ptá se po pražských službách. „Jakmile někdo přijde odjinud do Prahy, snažíme se ho nasměrovat tak, aby neměl tendence v té Praze zůstávat. Drogová scéna je tady opravdu surová, není vůbec těžké si drogu sehnat. Menší města jsou na tom mnohem lépe“ – řekla mi jedna z pracovnic TP. Co se týká pěšího terénu, práce je hodně podobná jako u sanitky, jenom se chodí pěšky po centru Prahy a klienti se oslovují individuálně. V TP SANANIM probíhá pěší terén dvakrát týdně.

Díky signifikantnímu oranžovému kyblíku na použité stříkačky a velkým batohům na zádech jsme vidět a klienti si nás všímají. Terénní pracovníky už dobře znají, někteří patří do klientů TP už několik let. Chodí za námi, žádají o výměnu, nebo si potřebují jen popovídat s někým, kdo jim rozumí. U hlavního nádraží za námi přišla paní, která není sice klientkou, ale výměnu ji i přesto poskytneme.  Vzpomínám na ten okamžik, protože mne oslovilo její krátké vyprávění o tom, jak je „25 let na perníku, ale opiáty už nebere“ – dostal ji z toho její kamarád z Brna, se kterým už se bohužel nevídá. Nevím, zda bylo její vyprávění pravdivé, v podstatě to ani není důležité. Byla smutná, brečela, naříkala. Nejen tento okamžik, ale i mnoho dalších pro mne znamenaly ty nejpřínosnější chvíle, kdy jsem si uvědomovala, jak tito lidé trpí. V očích většiny jsou zařazeni do „spodiny společnosti“, skupiny „feťáků“, někdy dokonce (bohužel) do skupiny lidí „se slabou vůlí“.

Bylo krásné vnímat, jak se terénní pracovníci snaží pomoct těmto lidem, rozumět jim a být zde pro ně.

Tito lidé nesdílí názor, že závislí uživatelé si za svou závislost mohou sami, a proto nepotřebují jejich pomoc. Naopak jsou si vědomi toho, že všichni jsme od bludného kruhu závislosti stejně daleko a nikdy nevíme, kdy tuto pomoc budeme potřebovat; nebo někdo našich známých, blízkých, například naše děti – a já věřím, že v ten okamžik budeme moc vděční za to, že jim tam na ulici někdo pomůže. Je také důležité si uvědomit, že tento druh terénní práce však nepomáhá pouze klientům, ale i nám, běžným občanům – chrání nás před nakažením infekčních nemocí, před násilím, před špínou, atd.

V tomto článku jsem pouze nastínila mé dojmy z absolvování stáže. Otevřená drogová scéna je velmi specifické prostředí, do kterého se běžně nedostáváme. Bylo velmi přínosné do ní nahlédnout a poznat tuto práci, je ale pro mne velmi těžké ji zpětně zreflektovat jako celek. O terénních programech, ale i o SANANIMU celkově se více dočtete na http://sananim.cz/?from=XXX. Velmi zajímavé jsou také webové stránky, kde najdete elektronickou verzi časopisu Dekontaminace vydávanou pracovníky TP SANANIM – http://www.edekontaminace.cz/?warning=kill. Doufám, že pro vás byly předchozí odstavce přínosem a že jste se dozvěděli i něco nového. Já osobně si moc vážím práce terénních pracovníků a budu kdykoliv ráda šířit povědomí o jejich pracovní náplni a dané problematice.

Děkuju za přečtení,
držte se!
Reader Rating2 Votes
99

Notice: Undefined offset: 1 in /hosting/www/introspekt.cz/www/wp-content/themes/zeen/inc/core/theme-helpers.php on line 2535