Všichni jistě znáte pohádku O zlaté rybce. Představte si ale, že taková rybka skutečně existuje. Touto rybkou je organizace ZLATÁ RYBKA, která splní jedno přání každému vážně nemocnému dítěti od tří do osmnácti let.
V dnešním článku Vám přináším krátký rozhovor s Kristýnou Pelcovou, která v Rybce pracuje na pozici snílkaře. Co její zaměstnání obnáší, co jí nejvíce baví a co je pro ni naopak nejtěžší? To vše se dočtete na následujících řádcích.
Nejprve ale pár slov k samotné organizaci.
Posláním organizace je to, aby byly nemocné děti alespoň na chvíli vytrženy ze stereotypu péče o tělesné potřeby a bylo jim umožněno, společně s jejich nejbližšími, prožít chvíle štěstí a radosti.
Rodiče nemocných dětí mohou mít mnoho starostí se obstaráním zdravotní péče a všeho, co jejich dítě potřebuje, aby mu bylo lépe. Těchto věcí nebývá málo, proto rodičům často nezbývají prostředky ani energie na to, aby se věnovali něčemu, co zrovna nehoří. A proto to je právě organizace Rybka.
Protože každý má své přání, a ačkoliv je často největším přáním rodin zdraví, tým ve Zlaté rybce plní všechna přání odhodlaně, s radostí a porozuměním.
1.Kristýno, mohla bys prosím v krátkosti popsat co je hlavní náplní Tvé práce?
V Rybce jsem na pozici Snílkař. Mým úkolem je navazovat kontakt s rodinami, které se do Rybky přihlásí, vyzvídat dětská přání a následně je za spolupráce s produkčními realizovat. Kontakt s rodinami snílkař udržuje po celou dobu procesu (někdy je to několik dní, jindy to může být i několik let). Snílkař je vlastně takovým průvodcem dítěte v procesu snění.
2.Jak dlouho ve zlaté rybce pracuješ a jak ses k této zajímavé profesi dostala?
V Rybce pracuji šestým rokem. Nastoupila jsem na pracovní pozici Produkční, ze které jsem cca po roce přešla na pozici Snílkař. Do Rybky jsem přešla ze zařízení pro seniory.
3.Co ti přijde na Tvé práci nejzajímavější?
Nepřestává mě fascinovat dětská fantazie, která nemá hranic. Rozhovory s dětmi umějí být velmi inspirativní. Často mě zaskočí rozhodnost dětí, které jasně vědí, co a kdy chtějí. Někdy zase hloubka jejich uvažování. Děti vnímám jako moudré bytosti. Uvedu konkrétní případ. Měla jsem setkání s chlapcem mladšího školního věku. Na začátku jsme se oba shodli na tom, že jsme velmi nervózní. V průběhu jsem se ho na jeho nervozitu opět zeptala a jeho odpověď zněla, že už nervózní není. Byla jsem zvědavá a požádala ho o radu, jak se nervozity zbavit. Recept zněl jasně: ,, No být šťastný.“ To jsem si odnesla jako cennou radu do života 😊.
4.Co ti přináší největší radost?
V práci mě nejvíce naplňuje, když cítím, že se nám (mi) podařilo vytvořit dítěti bezpečný prostor pro jeho snění.
5.Co je naopak na Tvé práci nejtěžší?
Kontakt s dětmi – a potažmo celými rodinami, které prožívají hluboké bolesti a ztráty.
6.Mohla bys zmínit některá dětská přání, se kterými ses setkala? Jsou nějaká přání, která se vyskytují opakovaně?
V Rybce už jsem se za ta léta setkala s nejrůznějšími typy přání: od elektroniky, chameleony, přes cestování a jiné zážitky, až po setkání se slavnými osobnostmi. I když se některá přání opakují, vždy jde o jedinečné přání. Unikátnost mu dává osobnost samotného dítěte.
7.Mohla bys popsat nějaký pro Tebe významný moment, či zážitek, na který v rámci své profese vzpomínáš? Pokud jich je více, klidně jich můžeš popsat více.
Za významný moment ve své profesi považuji uvědomění si, že vždy, když vstupujeme do rodiny, vstupujeme do celého jejich rodinného systému a to je také třeba z naší strany respektovat. Nehodnotit, neodsuzovat. Zpočátku mi toto činilo potíže. Nyní se cítím mnohem lehčeji. Držím se své role a snažím se dítěti vytvořit bezpečný prostor pro jeho snění. To vnímám jako svůj hlavní úkol v rámci snílkařské pozice.
Vlastně jsem si díky této otázce momentálně uvědomila, že těch významných momentů je tolik, že by na jejich sepsání nestačila silná bichle 😊. Významná mi přijde už jen samotná pracovní pozice Snílkaře. Tato práce dokáže být studnicí moudrosti. Snílkař se v rámci setkání učí zaměřit se v maximální možné míře na dítě a tento prostor se mu také snaží ponechat po celou dobu setkání s ním. Ego snílkaře by mělo jít stranou. A tuto dovednost vnímám jako velké umění. Mně samotné to jde někdy lépe, někdy hůře.
8.Jaké důležité vlastnosti by měl podle Tebe mít člověk, který by chtěl pomáhat onkologicky nemocným dětem a rodičům?
Myslím, že by se člověk měl natolik dobře znát, aby věděl, PROČ se chce v tomto prostředí pohybovat. Dále by určitě neměla chybět schopnost naladit se na druhého člověka a též mu naslouchat, trpělivost, respekt k druhým lidem, jistý stupeň citlivosti a dovolím si tvrdit i smysl pro humor.
9.Je něco na co si musíš dávat v rámci výkonu své profese pozor? Co například nikdy neříkat dětem nebo rodičům?
Snílkař si musí dávat pozor na spousty věcí. Volit vhodný slovník je dovednost, kterou si člověk na této pracovní pozici osvojuje po celou dobu. Jednou z těch zásadních je: NESLIBOVAT NIC.
- Co Tě Tvé povolání naučilo? V čem Tě obohatilo?
V rámci svého povolání se učím neustále. Učím se pracovat se svými emocemi i životními postoji, rozvíjet své dovednosti – zejména v oblasti komunikace. Všechny tyto složky vnímám jako proměnné. Práce na sobě samém je v našem zaměstnání klíčová.
- Jak jsi se naučila při, tak těžké profesi, pracovat se svými emocemi?
To se učím neustále 😊. Emoce k Rybce patří a patřit budou. V rámci Rybky máme k dispozici nástroje pro práci se sebou samým. Zejména jde o supervize, a to jak skupinové, tak individuální, s pravidelnou četností 1x/měsíc. Supervizor je naším průvodcem v pracovním procesu a pomáhá nám reflektovat naši práci, případně nalézat řešení náročnějších situací. Vzhledem k tomu, že v Rybce pracuji již šestým rokem, vnímám u sebe velké změny v prožívání situací, ve kterých se v rámci práce vyskytuji. Zpočátku jsem mívala v emocích obrovské výkyvy. Momentálně se v pohybuji v amplitudách mnohem nižších hodnot.
- Jak se při této práci udržuješ v psychické pohodě? Jaké techniky zařazuješ v rámci psychohygieny?
Psychohygiena je jedním ze zásadních bodů ze života snílkaře. Já bydlím v místě, kde mám v docházkové vzdálenosti kostel, park (na běhání a s houpačkami), jógovnu, saunu, kulturní vyžití mnoha tváří. Tramvají popojedu, když si chci zatančit či zazpívat. Umím fungovat jak v rušném prostředí, tak v tichu. Záleží na mé aktuální potřebě. Obrovskou přidanou hodnotou je pak fakt, že se vracím ráda domů.
- Děkuji za rozhovor a přeji, ať se Ti daří plnit přání nejen dětským pacientům.
