Témata týkající se (nejen) drogových závislostí jsou z mého pohledu bohužel často neprávem nepochopena – nepochopení je zárodkem toho, že o něčem nemluvíme, nerozebíráme to. Například proto, že se nás to netýká. Nebo si spíše myslíme, že se nás to netýká. Nadáváme na to… Často také hledáme viníka. Mnohdy ho nemůžeme najít, a to se nám lidem nelíbí. Někdy ho najdeme – přijdeme na to, že viník je vlastně pachatel sám a jdeme od toho. Pojďme se tedy nyní o závislosti pobavit jako o něčem pochopeném, a především jako o něčem, k čemu jsme všichni nějakým způsobem předurčeni. Budeme tak mít příležitost nahlédnout do duše závislého, která je stejně tak zranitelná (tedy i chtěná), jako duše každého z nás.
Jak se to celé stane?
Otázka, nebo chcete-li myšlenka, nad kterou budeme nyní uvažovat, poodkrývat její odpověď či podstatu, je, jak se to celé stane. Tedy jak lidé dopustí to, že se dostanou do spárů závislosti – v takové rychlosti a bez rozmyslu? Následující řádky však budou pouze odkrývat uličky, jež vedou k odpovědím, ale odpověď samotnou si musí čtenář najít sám. Anebo ji nenajde, tedy stále nepochopí – Oscar Wild by i teď znovu možná řekl; nepochopení je dar, ne každý ho ovšem má.
Abychom dokázali přemýšlet o závislosti v celé její celistvosti, byli schopni přemýšlet nad onou otázkou začínající slůvkem „jak“, pojďme nejdříve na věc nahlédnout poněkud racionálně, vědecky, a seznámit se s nejdůležitějším biologickým mechanismem, který nejenže odstartuje cestu k závislosti, ale doprovází ji po celý její čas. Je jím dopaminový systém odměny umístěný především v tzv. emočním mozku, tedy limbickém systému. Jedná se o síť neuronů, které spolu navzájem komunikují prostřednictvím neurotransmiteru dopaminu. Dopaminový systém odměny se stimuluje při libých, příjemných pocitech. Jednoduše funguje na principu chci ještě jednou, znovu, chci ještě víc, aby mi bylo lépe. Pokud si mozek člověka navykne na rychlou stimulaci tohoto systému, tedy má rychlý přísun k tomu, co mu dělá dobře, snadno se stane, že upadne do spárů závislosti.
Samotná závislost má mnoho podob a tváří, z nichž každý nějakou známe – jsme závislí na jídle, na sportu, na virtuálních „lajcích“, na lidech našemu srdci blízkých, na dobré společnosti… Zejména v této době, kdy máme více času na sebe, si velmi dobře všímáme svých závislostí, možná se objevují ty, které jsme dříve neviděli, možná na nás teprve čekají. Všechny tyto závislosti mají v mozku hlavní původ – neurotransmiter dopamin a jeho systém odměny. Zkusme si teď přebrat ve svých myšlenkách: jaké jsou naše závislosti, jaká jsou naše slabá místa (tedy ta, kterým neodoláme, když si chceme udělat dobře)? Ať už jste si dokázali odpovědět nebo ne, podstatné je však to, že náš dopaminový systém odměny funguje v mozku každého z nás. Tedy to také znamená, že v každém mozku tento pokušitel existuje – ten, který nás může ovládat. Představme si ho jako svůdce, našeptávače, který nás dobře zná a přesně ví, co nám (tedy i jemu) dělá dobře a také si o to včas řekne.
Existují dvě cesty, jak se s tímto svůdcem popereme. Jedna z možností je ta, že mu nastavíme hranice, nebude tedy kultivovat on nás ale my jeho. Nejlépe tak, že budeme znát svá slabá místa, zvědomníme je a přijmeme je, budeme o nich mluvit. Po tomto procesu již budeme vědět, co nám dělá dobře, ale budeme také znát hranice, které budou mít své pevné místo. Druhá možnost je ta, že onomu svůdci podlehneme a necháme se jím po celý zbytek života vést, tedy dáme prostor vzniku závislosti. Kdyby ovšem celá závislost byla takto jednoduchá, neměli bychom se o čem bavit. V tuto chvíli by totiž stačilo říci, že lidé závislí na heroinu, gambleři či alkoholici jsou pouze lidé se slabou vůlí – nedokázali nastavit hranice a srovnat si v hlavě své slabosti. Nutno říci, že problém zvaný vznik závislosti však není vůbec takto jednoduchý. Kromě popisované mozkové struktury má na její vznik podíl mnoho dalších částí v našem mozku. Závislost není tedy pouhým výsledkem nedostatku vůle a jednoduchých biologických mechanismů. Jak už nám napoví název části mozku, kde závislost primárně vzniká, tedy emoční mozek, problém vzniku závislosti není pouze věc biologie či chemie, je to, troufám si říct že především, záležitost psychologická…
Na prahu závislosti
V životě každého z nás, stejně tak jako v životě začínajícího závislého, existuje mnoho faktorů, které mají na naše počínání vliv. Zdali máme fungující rodinu, podpůrné prostředí pro růst, láskyplné prostředí, podle Alfreda Adlera například to, jestli nám chybí pocit sounáležitosti či zdali máme potřebu utíkat před pocitem méněcennosti. A tak bychom mohli pokračovat výčtem několika dalších faktorů, které jistě přesahují obsah tohoto článku a které si dokážeme představit i my sami – možná si položíte stejnou otázku, jako já – kým bych dnes byla, kdybych kolem sebe neměla podporující a láskyplné prostředí, zralé podněty? A pokud jste někdy měli pocit, že se pohybujete na samotném prahu závislosti, co vám pomohlo do ní nespadnout? Ať už je to cokoliv, někdo nebo něco při vás stálo, drželo vás, abyste nespadli, i když vám samotným to tak možná tehdy nepřipadalo. Izolované, smutné až depresivní jedince prožívající úzkosti, bolesti, ztrátu, bohužel nic nepodrželo. A okamžité uspokojení přichází tím častěji, čím více jsme zlomení. Tomuto okamžitému uspokojení, ať už v podobě pervitinu, heroinu, alkoholu či jiných drog, bohužel už nedáme stopku.
Budeme-li se nějaký čas pohybovat v prostředí závislých lidí pohybujících se na drogové scéně, zjistíme, že mnohým z nich ve výchově zdánlivě nic nechybělo. Ani ve škole, mezi kamarády, v životě neprožívali nic závažného, drsného. Mají například sourozence, kteří jsou nyní úspěšní, vedou spořádaný rodinný život, mají stabilní práci, střechu nad hlavou. „U nich se to podařilo a u mě ne, a to jsme měli stejné výchovné podmínky“. Tak jako v celém životě, i ve zrodu závislosti velmi záleží na tom, koho potkáme. Kdo nám poodkryje temné kouty, které nás lákají, s kým je nám dobře, kdo nám ukáže lákavé možnosti, kdo nás bude jimi vést. Vše záleží na tom, kdo na nás má vliv a jakým životním obdobím si právě procházíme. Zejména potom v dětském věku je duše velmi křehká a citlivá k podnětům, které jsou „ty jiné“ a tolik lákavé. Dětská duše se nechá snadno unést. Nezřídka se stává, že jedinci vypovídají, že začali brát pro svou zamilovanost, na deprese, kvůli sebenenávisti, z frajeřiny, z pocitu méněcennosti, protože nechtěli „trhat partu“. Jednoduše si své počínání neuvědomovali. Brali jejich kamarádi, přítel, oni chtěli zkusit také. Doufali v něco lepšího.
Pojďme se nyní vrátit k hranicím. Člověk začínající se pohybovat v zajetí závislosti bohužel nemá potřebné podněty k vymezení svých hranic, jeho bytí převezme podobu jakéhosi nekonečna, neboť to hranice nezná. Nepřijde vám to logické? Nekonečno jako kvantita; nekonečné množství svobody, empatie, pocitu lásky, sounáležitosti, tedy toho, co přesně drogou jedinec supluje, a tedy i toho, co mu droga nabízí. Má najednou přísun k tomu, co mu dává nekonečně mnoho možností v oblastech, které dotyčný předtím nikdy neznal. Sytí tak své potřeby, neudržitelně naplňuje svou existenci, nevědomě se loučí se vším, co kdy měl rád a začíná nový životní styl. Jako ve stavu beztíže se závislý pohybuje v ležaté osmičce, jejíž střed představuje záchytný bod, který je nejblíže realitě; v něm se však nic neděje. A proto jedinec krouží ze strany na stranu, protože tam je bezstarostný život s drogou. Tam je mu nejlépe. Teprve když je jasné, že tato existence je pro něj neudržitelná, nevěčná, začíná si myslet, že je už nenávratně v kruhu… A on vlastně je.
Když už se kruh točí…
Teprve až moment, kterým pomyslně ohraničuji to období závislosti, kdy jedinec nemůže zpět do reality, do běžného života, bych přirovnala k točícímu se kruhu. Toho začarovaného kruhu, o kterém slýcháváme často, bavíme-li se o závislostech. A proč vlastně? Z kruhu už se nikdo snadno nedostane. Kruh se točí a točí a závislý sám jej bohužel nezastaví. Je ovšem otázka, uvědomuje-li si dotyčný reálný kontext. Často z jeho úst vychází nebojácná slova mluvící o nezávislosti, o svobodné vůli. Jeho okolí slýchává, že může s drogou přestat kdykoliv. Kdykoliv je myšleno tehdy, kdy se mu bude chtít. Až pozná, že je ten správný čas. Ale kdy ten čas nastane, to nikdo neví. Má vůbec dotyčný svobodnou vůli? Nekončí svobodná vůle tam, kde začíná závislost? Sami toho přeci o svobodné vůli moc nevíme… Máme ji vůbec my sami?
Uvědomění pro člověka, že on je ten závislý, že on do toho spadl, že není návratu, v počátcích závislosti prakticky neexistuje. Dotyčný odmítá skutečnost, že má nějaký problém. A už vůbec tedy nerozpozná, že je potřeba jej řešit. Všichni mají přeci problémy a každý si dá občas skleničku nebo nějakou tu drogu na zábavě. Chybí střízlivý náhled na realitu. Je těžké i pro nás si přiznat, že nás něco trápí, tím spíše je pro závislého člověka těžké si uvědomit, s čím si zahrává, že ono nekonečno už dávno změnilo svou podobu. Že nekonečno prostě není udržitelné a věčné, stejně jako život – především potom těžký život s drogou, v jehož kruhu se jedinec točí.
Vstoupit do rychlíku zvaný „závislost“ je až směšně jednoduché. Je to souhra času a místa, náhody, toho, čím si procházíme, v jakém životním obdobím jsme, jakou máme povahu… Není tedy zhola zbytečné hledat viníka? Není bláznivé ptát se závislého, jak to mohl dopustit? Ptejme se raději pokorněji, s vědomím, že všichni jsme svým způsobem k závislosti předurčeni a závisí na několikero vlivech, které nám pomohou do rychlíku nastoupit. Obraťme se v našich otázkách na přítomnost, na to, co je teď a tady. Neboť v té době jsme nejzranitelnější.
Když jsem měla tu možnost nahlédnout do surové otevřené drogové scény, mezi jedince pohybující se na ní několik desítek let, v podstatě od dětství, napadala mě otázka, jaký úkol zde tito jedinci mají? Co po nich zůstane? Co mají další generaci předat? Možná vás napadne něco jiného, než mne – já jsem si na tuto otázku odpověděla jedním slovem: varování. Jejich počínání a život je pomyslným varováním dalším generacím – informují, učí nás, předávají nám něco, do čeho my sami nahlédneme jen těžce. Zároveň vytváří bezpečný prostor pro další generace. Přináší varování a poselství toho, že v životě stačí jedno jediné pochybení a celý život je jinak. Že kvůli prožitku teď a tady se změní naše osudovost…