Předsudky v nás často vyvolávají negativní konotace. Proč jsou tedy v naší psychice zakořeněny tak hluboko, že po celá staletí formovaly život i názory celých společenství a i přes jejich negativní dopady v nás zůstávají do dnes?
Tento článek se nebude zabývat etickou stránkou. Pokusí se však poodhalit pozadí vzniku a projevů předsudků. Bližší pochopení fungování těchto mentálních struktur snad pomůže střízlivěji nahlížet na své vlastní předsudky, či dokonce na předsudky vlastní kultury.
Co mi to hučí v hlavě?
Předsudek je jako muška létající kolem hlavy, stále bzučící, ale neviditelná a neodbytná. Předsudek je kritický nezhodnocený úsudek. Názor vytvořený bez prozkoumání fakt. Je emočně podbarvený- často negativně až nepřátelsky laděný. Gordon Allp.ort předsudek charakterizuje jako: ,,Smýšlet o ostatních špatně bez náležitého opodstatnění.“ [1]
Skupinový (nebo též etnický) předsudek je odmítavý postoj vůči jedinci patřícímu do stigmatizované skupiny. Jednoduše proto, že se pojí s touto skupinou, jsou s ním spojovány nežádoucí vlastnosti této skupiny.
A co je vlastně základním kamenem předsudku? Pouze odlišnost. Není potřeba ničeho jiného.
American Heritage shrnul předsudky jako: ,,Záporný soud nebo mínění vytvořené neobjektivně nebo bez znalostí faktů (př. Chlapec s předsudkem vůči neznámým jídlům).“ [2]
Odkud všechny předsudky pramení
Probouzí se již raných etapách lidského života. Již pětileté děti dokáží předjímat, že jsou součástí určité skupiny a směřují k ní svou loajalitu a sounáležitost. Stejně tak pod tlakem okolí vnímají, že by se ,,měly“ vůči jiným skupinám vymezovat. Jelikož mají předsudky emoční nádech, dítě jej vnímá alespoň na základní škále libosti- nelibosti. Příslušnost k vlastní skupině je klíčová pro přežití jedince od nepaměti. Vytváří ,,předivo zvyků“, které důvěrně známe a liší se od zvyků jiných.
Dítě kopíruje vše od nenápadných zvyků a chování až po názory a postoje od pečující osoby a blízkého okolí. I v rodině bez láskyplného vedení dítě přebírá vzorce chování, protože mu dodávají jistotu. Každý z nás je nebo bude svým způsobem vzorem pro nějakého malého jedince.
Dítě se v sociálním světě samo zorientovat nemůže, je to příliš složitý systém. Proto společenské hodnoty a postoje ústí u jeho vzorů- což je velká odpovědnost, ale i příležitost k budování zdravého charakteru.
Allport prováděl experimenty v oblasti výchovy a míry intenzity předsudků. Mapoval předsudky u školáků od čtvrté až do šesté třídy. Poté se svým týmem rozdali dotazníky matkám žákům, jenž zjišťovaly názory matek na výchovu. Skupina se rozdělila na matky upřednostňující autoritativní styl výchovy (více postavený na tvrdých pravidlech, přísnějším vyžadování poslušnosti) a matky zastávající liberálnější styl výchovy (tolerantní, chápavější). U první skupiny byla větší pravděpodobnost, že je dítě více nuceno hlídat svá hnutí mysli a plnit přání rodičů. Učí se, že v mezilidských vztazích je klíčová moc a autorita- což podporuje k hierarchickému nahlížení na společnost. Může postrádat jistotu ve vlastní mentální pochody a důvěru v ostatní lidi. Je v tuto chvíli větší možnost, že dítě bude stiženo předsudky.
U druhé skupiny matek bylo dítě zvyklé na lásku bez jakékoliv podmínky (v prvním případě podmínka poslušnosti), budovala se u něho také představa rovnosti a důvěry. Pokud nebyl důvod k úzkostnému kontrolování vlastních myšlenek, je dítě otevřenější ke střízlivému nahlížení na svět kolem sebe. [3]
Je toho mnohem více
Dítě však není přesnou kopií svých rodičů. Často je ovlivňují také vlastní zkušenosti- může jej třeba hluboce ovlivnit příslušník nějaké nežádoucí skupiny, až se s ní identifikuje. Dokonce někdy právě proto, že byla rodiči prezentována jako nežádoucí skupina.
Nelze upřít ani značný vliv jiných institucí v životě dítěte; škola, zájmové kroužky, přátelský kolektiv. Pokud by dosáhly jednotného pozitivního vlivu, mohly by alespoň vnést do života jedince další vzor, který by je přiměl přemýšlet na svým hodnotovým systémem. Šance na vyzrálejší vnímání lidí kolem sebe by tak byli vyšší, než bez přítomnosti žádných pochyb.
Zajímavosti na závěr
V předsudcích se neodráží pouze náhled na jiné lidi. Je v nich uchován také náhled na svět jako takový; má sklony k rozdělování všech dimenzí života na dvě přísně polarizované kategorie. Svět vnímá optiku buď- anebo. Uvažování se vyznačuje určitou strnulostí. Mentální sklony jsou obtížně změnitelné a konzervativnějšího rázu.
Abychom v závěru nabídli optimistickou vyhlídku, představíme vám možnou cestu ke snižování předsudků. Nazývá se Hypotéza kontaktu. Nabízí situaci, v níž se setkají dvě rasově či etnicky odlišné skupiny, mezi nimiž působí předsudky. Skupiny musí dosahovat přibližně stejného sociálního stautu a přijít zcela dobrovolně. Pokud kooperují pro společný cíl, je zde naděje, že jejich předsudky mohou opadat. Bylo také vypozorováno, že je pozitivní okolností určitá nadřazená instituce, která kontakt skupin podporuje.
O předsudcích z větší části nevíme. Existují v naší psychice jako její součást. S větším uvědoměním a pochopením předsudků však můžeme docílit větší tolerantnosti. Nejen my, ale také lidé, které obklopujeme a máme na ně určitý vliv. Zejména u těch nejmenších.
[1] Allport, G.W. (2004) O povaze předsudků. Prostor, Praha, s. 78.
[2] https://ahdictionary.com
[3] Allport, G.W. (2004) O povaze předsudků. Prostor, Praha, s. 321.
