Nepotřebuji tě, našel jsem si robota

Nejedná se jen o emoční vztah, který nám pomáhá cítit se milovaně ve společnosti jednoho či druhého, ale také udržuje naši psychickou stránku zdravou, pomáhá nám posilovat naše vztahy, vyjasňovat si hodnoty, vrhá na nás miliony podnětů k přemýšlení, … Jak tomu ale člověk dojde, když lásku necítí, když takový pocit postrádá? Bezmoc, osamělost, deprivace jsou jen jedny z mála následků, kterým musí lidé bez lásky čelit. Co je darmo, že tací lidé mají přátele, rodinu, známé, kterým na nich záleží, když stále hledají cosi, co nemohou najít. I na takové případy se ale jednadvacáté století zaměřuje. Světové vědecké špičky se za matematickými vzorci, fyzikálními zákony a nespočty dní, měsíců, roků bádání snaží zkonstruovat něco, co má pomoci. Tím „něčím“ myslím umělou inteligenci, jenž by naprogramováním lidských vlastností měla dopomoci lidem ke štěstí. Jsou takové věci vůbec reálné? I kdyby se takový stroj, který bychom od člověka stěží rozpoznali, podařilo uvést k životu, byl by vztah lásky člověk – robot rovnocenným? Přínosným? K něčemu? Je vůbec možné se do robota zamilovat?

Na tom, že ve vztahu mezi člověkem a robotem může v následujících desetiletích dojít k významnému posunu, se dnes shodují mnozí lidé. Když přihlédneme k dnešní situaci a zjistíme, co vše nám naše doba poskytuje, řekli bychom, že musíme mít značný kus cesty za sebou, tak tedy jen dva příklady pro rekapitulaci: robotka Sophia, jenž získala jako první umělá inteligence v dějinách lidstva státní občanství a tzv. sexboti, kteří plní roli „uspokojovatele“ sexuálních potřeb. Je pak snad jen otázkou času, kdy dojdeme do bodu, kde budou roboti navrhováni s určitými stupni intimity, schopnostmi empatie a porozumění detailů lidské komunikace či duše. Prvotní výsledky experimentu „Friends, Lovers or Nothing: Men and Women Differ in Their Perceptions of Sex Robots and Platonic Love Robots“ vypracované na Bergenské univerzitě v Norsku a předcházející studie naznačují, že ve zkoumané skupině mužů se pohled na roli člověk – robot vyznačoval spíše pojetím ve smyslu považování robota za prostředek k masturbaci či sexuálnímu uspokojení, nikoli sexu jako milostného aktu dvou lidí, zatímco ženy považovaly takový vztah spíše za způsob nevěry a pociťovaly více žárlivosti a nechuti.

Je pak až k zamyšlení fakt, že Cynthia Breazeal dokonce rozděluje tzv. sociální roboty, kteří oplývají schopností podporovat sociální model i ve složitějším společenském prostředí, do čtyř kategorií: sociálně evokující, sociální rozhraní, sociální vnímaní a sociabilní. Robot tak nemusí uspokojovat pouze fyzické potřeby lidí – sexuální potřeby, potřeby stravovat se, atp. – ale také dokáže být jistým společníkem, se kterým může člověk udržovat trvalejší kontakt. Dovednosti, které jim jsou naprogramovány, pak pomáhají k jejich „polidštění“ – vykazování charakteru a osobnosti, schopnost vést dialog na vysoké úrovni nebo vyjádření a vnímaní emocí. Je vcelku pozoruhodným faktem, že v některých zmíněných aspektech sami lidé (někdy) pokulhávají, zatímco stroj, který je k takovým vlastnostem naprogramován, nemá (téměř) možnost chybu udělat (není-li žádoucí = naprogramovaná).

Sečteme a odečteme-li to, co jsme zatím poskládali, můžeme se začít zamýšlet. Upřímně nevím, zda je opravdu tak nepravděpodobné, aby se člověk nemohl zamilovat do robotického stroje. Uvážím-li, že jsou na Zemi lidé, kteří skutečně lásku nepotkali (ať už z jakéhokoliv důvodu) a jsou nekonečným hledáním unaveni, přicházíme k tomu, že by byl toto způsob, jak se k opětovaným citům dostat. Když se zamyslím a představím si typické americké filmy, kde si mladá slečna chatuje s neznámým klukem na internetu, do kterého se postupně se prohlubující konverzací zamiluje, ale na konci příběhu se ukáže, že na druhé straně nebyl šestnáctiletý kluk s „buchtama“ na břiše, ale pedofilní postarší pán, který se k ní snažil dostat, ptám se sám sebe: lze za takového muže dosadit robota? Vždyť jen hypoteticky, byl-li by sestrojen v budoucnu (a třeba ne tak dalekém) robot, který by vykazoval dokonalý obraz vysněné osoby, nenašli by se lidé, kteří by tak té možnosti využili? Entita, která by odpovídala přesně takovým vlastnostem, které u druhého potřebujeme (chceme), reagovala by na naše nářky a starosti neutichajícím pochopením, měla by na nás vždy čas, a to i uprostřed hluboké noci, … povídala si s námi do kolika hodin bychom chtěli, vyslechla všechna naše přání a plánovala s námi budoucnost přesně takovou, jakou si ji malujeme. Člověk by možná chtěl trávit více času s dokonalými stroji, zatímco by nedokonalé lidi nevyhledával. Otázkou pak zůstává, zda by se společnost nerozpadla.

Stejně tak např. roboti ve zdravotnictví. Už jen, ne úplně výjimečná, situace, kdy člověk umírá sám v boji s těžkou nemocí. Takový člověk třeba dožívá poslední měsíce svého života a jediný, kdo by mu byl přítelem, by byl stroj – stroj jevící známky lidství, empatie a porozumění. Přinášel by do života umírajícího trošku radosti, veselí a pocitů sounáležitosti, podpory. Je možné, že by takový člověk začal mít robota rád? Že by se do něj zamiloval? Vždyť robot by mu poskytoval takřka vše, nač by si daný jedinec vzpomněl. Od procházek po lesích, navštěvování památek, nebo spolutrávení volného času, ať už u televize, na lůžku nebo v kině – byl by tu vždy a za jakýchkoli okolností. Z pohledu psychologie je jasné, že člověk je tvor společenský a jeho potřeba společenství je přirozená. Existoval-li by ale robot, který by byl stěží od člověka rozeznatelný, potřeboval by takový druhého člověka?

Píše se rok 2022 a my se dočítáme: „Vlastníci Harmony mohou být zpočátku přitahováni hlavně možností sexuálního prožitku. Je dosti pravděpodobné, že mnozí majitelé ale časem začnou na Harmony pohlížet i jiným způsobem a začnou ji podvědomě připisovat různé charakterové vlastnosti a představovat si její osobnost. Pro účely realizace těchto aspektů byla proto Harmony dovybavena umělou inteligencí v podobě robotické hlavy. Je zde větší míra pravděpodobnosti, že se majitel do Harmony zamiluje. A to proto, protože se s ní dokáže nejen pomilovat, jako s reálným člověkem, i když dosti omezeným způsobem, ale je schopný s ní vést i konverzaci na vícero různých témat. Harmony se usměje, zamrká či se zamračí. Dokáže vést konverzaci, vyprávět vtipy a citovat Shakespeara. Bude si pamatovat vaše narozeniny, co máte rádi k jídlu, jména vašich bratrů a sester. Dokáže s vámi vést konverzaci o hudbě, filmech a knihách. A samozřejmě s vámi bude mít sex kdykoliv, kdy jen budete chtít.“ (BLÁHOVÁ K., 2021, s. 60-61) práci se sice dodává, že takový vztah by byl spíše jednostranným, nicméně o to je to více zarážející – platonická láska k robotovi?

Antropomorfismus u robotů, a zvláště pak vyšších tříd, které vykazují humanoidní prvky, je už, i v dnešní době, na takové úrovni, že není zcela jednoduché na první pohled odhadnout, zda se o robota jedná, či nikoli. Pro hlubší porozumění a vzájemné splynutí jak názorové, tak emoční roviny je zapotřebí většího množství vůle, času a citu pro jemné nuance, nicméně dokáže-li robot v dnešní době uspokojit některé naše potřeby, je hrozbou pro naše polovičky? Hřejivý dotek milované osoby je nedocenitelný, skoro každý z nás jej upřímně miluje. Jen člověk dokáže jiného člověka uvést do stavu nepopsatelných motýlů v břiše a absolutního poblouznění. I když pak máme navrch, není jen otázkou času, kdy věda postoupí tak daleko, kdy takové přednosti jako lidé ztratíme? Na tyto otázky neznáme odpověď. Můžeme jenom pozorovat svět a to, co se kolem nás děje. Skutečnost, že to pro nás nemusí být představitelné, neznamená, že k tomu nemohou tíhnout jiní.

Snad jen konečnou zprávou a snad i doporučením přidávám shrnutí děje jednoho amerického filmu, který se této problematiky bezprostředně týká (Her, 2013): „Děj snímku Her se odehrává v Los Angeles v nedaleké budoucnosti. Theodore je komplikovaný a citlivý muž, který se živí psaním dojemných a osobních dopisů pro druhé. Se zlomeným srdcem po ukončení dlouhého vztahu se začne zajímat o nový, pokročilý operační systém, o kterém jeho výrobce tvrdí, že představuje zcela unikátní a intuitivní bytost. Po jeho instalaci se seznamuje se „Samanthou”, umělou inteligencí s milým ženským hlasem, která má zajímavé postřehy, je citlivá a překvapivě vtipná. Jak její potřeby a požadavky rostou společně s těmi jeho, mění se jejich přátelství ve skutečnou vzájemnou lásku.“ (ČSFD, Her, ke dni 11.04.2022, dostupné na: https://www.csfd.cz/film/312650-ona/prehled/)

Ať už se Vám mohou takové věci jevit více či méně zvláštní, ať k nim přistupujete s despektem, anebo s obdivem, vězte, že od dob první průmyslové revoluce uběhla necelá tři století. Lidé se živili ne příliš vyspělým zemědělstvím a koně byli hlavním dopravním prostředkem. Při pohledu na dlouhé dějiny lidstva, které trvají přes tisíce let, je tak otázkou, kterak a jak rychlým tempem se dostaneme do fáze, zatím, hypotetických zamyšlení, spekulací. Člověk se vyvíjí, a to nejen fyziologicky, ale také z pohledu psychologie, a je třeba brát v potaz rozdílné mezigenerační názory a stále se proměňující potřeby a sny mladších lidí, kteří na svět pohlížejí jinak a jejichž je budoucnost.

 

Využité zdroje:

Bláhová, K. (2021). Sociální roboti v kontextu teorie interaktivity zaměřené na vztah člověka a robota: Aktuální stav, Bakalářská práce, Brno.

Gozzi, R. (n.d.) Robots and Love, IN: Metaphors in action.

Hooman, S. (2010). Probability of love between robots and humans.

Morten, N. a kol. (2020). Friends, Lovers or Nothing: Men and Women Differ in Ther Perceptions of Sex nezlze dohledaRobots and Platonic Love Robots.


Notice: Undefined offset: 1 in /hosting/www/introspekt.cz/www/wp-content/themes/zeen/inc/core/theme-helpers.php on line 2535