Sebepoznání za cenu dlouhých pouští a medvědů
Většinu lidí, žijících ve spěchu a kolotoči povinností, občas popadne touha návratu k přírodě. Cestování či poutnictví, na rozdíl od roztěkaného každodenního světa, nabízí jednoduchý život, rutinu a jen pár věcí, které je třeba za den splnit. Ročně se na Pacifickou hřebenovku, Pacific Crest Trail, vydá 3 tisíce lidí, přestože je dlouhá přes 4 tisíce kilometrů a ujít ji zabere půl roku až 8 měsíců. Táhne se přes tři státy – Kalifornii, Oregon a Washington. Svatojakubskou poutní cestu, která končí v Santiagu de Compostela u hrobu svatého Jakuba Staršího ve Španělsku, v roce 2018 dokončilo přes 300 tisíc lidí. Cesta svatého Jakuba má historicky 12 cest a správně by měl člověk začít u prahu svého domu. Většina lidí, kteří do Španělska nebo Portugalska za tímto účelem cestují, vyrážejí například z Porta nebo Ovieda. Říká se, že Camino je začátek pro ty, kteří se chtějí vydat překonat PCT. Ta se ale na rozdíl od španělské pohodičky plné rovného povrchu, měst a pitné vody pyšní pohořím Sierra Nevada, ale také Mohavskou pouští nebo medvědy či hady. Proč se na takovou extrémní formu odpojení od doposud budovaného života vydává každoročně tolik lidí? Může touha najít smysl či vytrhnout se každodennosti být tak silná motivace?
Ženy, které se vydaly samy na Pacifickou hřebenovku
Pacific Crest Trail z výše zmíněných 3 tisíc lidí dokončí pouze 180. Jeden z nejznámějších příběhů patří Cheryl Strayed, která trail sama dokončila v roce 1995 a o 17 let později jej zveřejnila v knize Divočina. Cheryl se ve svých 26 letech na cestě vyrovnávala s nečekanou ztrátou matky a rozvodem. Šla bez žádných předchozích zkušeností. S o trochu větší zkušeností v podobě Svatojakubské cesty, dokončily trail nezávisle na sobě dvě mladé Češky. Lucie Kurtová se ve svých 20 rozhodla ukončit divoký život plný party, vydala po dokončení trasy publikaci s názvem 151 dní Pacifickou hřebenovou. Monika Benešová, která se živila jako novinářka v Praze, kde se jí jako následek stresujícího života rozvinula Crohnova choroba, po dokončení napsala knihu Moje pacifická hřebenovka. Všechny tři ženy mají společné, že trail dokončily bez tréninku a na začátku neměly co ztratit. Vydávaly se překonat samy sebe a vytrhnout se z komfortní zóny, protože změna, kterou potřebovaly, na ně čekala v jednoduchosti chůze. Ušly cestu nejen přírodou, ale i sebe objevování či odpuštění.
Role identifikované motivace
Ken Sheldon, profesor psychologie na University od Missouri v Kolumbii, provedl výzkum, který se zabývá rolí identifikované motivace při překonání Pacific Crest Trailu. Studie užívala sebeurčující teorii a její realativní autonomní kontinuum. Sheldon došel k závěru, že počáteční motivace neurčuje úspěšnost při dokončení. Místo toho dává důraz na motivaci, kterou člověk má při samotném přechodu. Vysoká identifikovaná a introjektovaná regulace motivace předvídala výkon na hiku. Pro úspěšné dokončení celého trailu nebo stanovené vzdálenosti je potřebná vnitřní autonomní motivace.
Humanistická teorie sebeurčení Ryana a Deciho rozlišuje autonomní a kontrolované motivace. Vnitřní motivace popisuje stav, kdy jedinec vykonává činnost z vlastní vůle, protože mu přináší uspokojení. Při identifikaci se jedinec ztotožňuje s danou činností, protože zapadá do jeho žebříčku hodnot a vysněných cílů. Benešová v jednom z rozhovorů říká: „Nepůjdu jako někteří jiní, kvůli psaní blogu nebo pro někoho druhého, ale že to udělám opravdu jen pro sebe“. Klade také důraz na psychickou přípravu před cestou, kdy je pro člověka důležité si uvědomit, proč se na cestu vydává a jaké jsou jeho priority.
Pozastavení se v pochodu
Možná, že je to právě kritická situace v životě, která je donutí vydat se na cestu. Samotné pokračování pak vyžaduje velké překonání, při kterém člověk poznává sám sebe v situacích, do kterých se obyčejně nedostane a pod úhlem pohledu, který běžně nezíská. Při dlouhé monotónní chůzi se člověku čistí myšlenky a ve své mysli dokáže dojít ještě dál než po svých nohách. Jasné ohraničení začátkem a cílem poskytuje jistotu a řád ve světě jinak zcela svobodném. Vyjít na tak dlouhou trasu je jako zmáčknout stopku na život, zmrazit vše doma a pak na konci možná čekat na restart. Směs samoty a společenství poskytuje mnoho nových podnětů a člověk má absolutní moc ve výběru, jak svůj čas na cestě stráví. V přírodě zapomínáme na své negativní myšlenkové vzorce. Svým způsobem útěk z reality a ze společnosti po dokončení realitě dává nový rozměr. Poutníci nacházejí s batohem na zádech a s mnoha kilometry v nohách smysl.
Zdroje:
SHELDON, Kennon M. Going the distance on the Pacific Crest Trail: The vital role of identified motivation [online]. 177-181 [cit. 2022-04-03]. Dostupné z: doi:10.1037/mot0000147
