O impostor syndrome, česky též syndromu podvodníka, jsme si napsali již dříve. Jde o situaci,
kdy se příliš podceňujeme, nevěříme si, že máme dostatečné kompetence třeba se přihlásit na
naši vysněnou školu, lepší pracovní místo, případně třeba oslovit zajímavý protějšek a další
vlastně lze říct praktické a běžné okamžiky všedních dnů. Na první pohled by se tak mohlo
zdát, že je to něco špatného nebo ztraceného. Ale je tomu přesně naopak. Kdo se naučí a umí
se svým „impostorem“ efektivně pracovat, může naopak dosáhnout velkých úspěchů v životě.
Jde o to, že člověk s impostor syndromem si nejen nevěří, ale úspěchy, kterých dosáhne bere
jako náhodu, či něco, co nebylo „tak extra super výkon“, místo toho, aby si všiml, že opravdu
byl nejlepší zaslouženě díky svým znalostem či schopnostem.
Měl jsem to takto například při volbě své první vysoké školy. Po střední škole, kde jsem
musel opakovat maturitní zkoušku (elektrotechnika byl opravdu omyl), jsem si na vysokou
školu nevěřil, že přeci po takovém propadáku nemohu jít na „vejšku“. Přitom na základní
škole jsem se prakticky vůbec doma neučil a známky na vysvědčení byly jedničky a dvojky
bez nějakých problémů. A co bylo impulsem? Když jsem potkal náhodně nějakého spolužáka
ze základní školy a bavili jsme se, kdo vše je na vysoké (a já byl totálně zahanbený neúspěšný
maturant). Padlo jméno někoho, kdo na základní škole patřil spíš k silně průměrným, spíše
podprůměrným žákům. A to byl v tu chvíli impuls „když ona může na vysokou, pak já
musím!“ Samozřejmě jiný obor než elektro. Opět přišlo podceňování se u přijímacích
zkoušek, které nakonec vyšly „náhodou“ na percentil přes 90 %. Opět jsem si neuměl
připustit, že to bylo díky poctivé přípravě a mým znalostem.
Následně tomu tak bylo i v profesním životě, kdy jsem třeba nevěřil nabídce na vedoucí
pozici na pobočce v bance, kde si mě vyhlédli na základě mysterishoppingu. Opět jsem si
říkal, že je to „náhoda a snad omyl“. Nebo organizování našich dálkařských srazů, které beru
jako naprostou „brnkačku“ a pár čísel v excelu a několik telefonátů a slova chvály, jak vše
bylo super a dobře organizované, jsem bral jako přehnané. Až po různé vztahové
„impostory“, ale to by bylo téma na další článek.
Co pomáhá je opravdu umět mít rád sám sebe, naučit se odměnit a ocenit při úspěchu, ale i při
neúspěchu dopřát něco dobrého, ne se trestat (a to hodně lidí neumí). Rozvojové aktivity a
prvky jsou správná cesta ke změně. A samozřejmě vše jde postupně, ale člověk pak vidí
progres a uvědomuje si víc a víc, že opravdu asi „něco umí a na něco má talent“.
A vlastně i moje současná pozice vedoucího oddělení byla při rozhodování byla opět trošku
při rozhodování o poslání životopisu „impostorovaná“. Ale stačila jen věta kamaráda: „Ty
v*le, se svým vzděláním a praxí, proč bys to nezkusil…“ Zkusil, vyšlo a snad s úspěchem i
jde stále.
Takže pokud jste se ve výše uvedeném více či méně poznali, je možné, že jste taky
„impostéři“, co se jen zbytečně podceňují, ale mají na daleko víc. Vše je prostě v nás, v
„hlavě“, naší mysli. A když toto umíme překonat, vidíme, že opravdu máme nejen své kvality
a schopnosti, ale dokážeme je prodat třeba právě při pracovních činnostech, učení, testech,
pohovorech a přijímacích zkouškách, nebo v těch osobních vztazích.
