Jak se pozůstalý a pečující vypořádávají s tím, že jim pacient odešel? Samozřejmě tato ztráta hlouběji zasahuje pozůstalé, nicméně pečující si ke svým klientů mnohdy vytváří určitý vztah. Takže když někdo odejde, může to být i velký zásah pro ošetřujícího. Jak se v takovém případě vypořádávat s takto těžkými situacemi? Zvláště na tento problém narážíme v paliativní péči, kde se předpokládá finální konec života u všech pacientů. To už pro kapacitně oslabený, přetížený personál představuje vyšší riziko syndromu vyhoření. Představte si, jak je vyčerpávající, když Vám třeba takto v jeden den odejdou na věčnost dva pacienti, se kterými jste si ještě včera povídali o tom, že jim zítra přečtete jejich oblíbenou knížku. Jak se s něčím takovým profesionálové vypořádávají?
Ve všech oblastech světa se setkáváme s doprovodnými rituály k úmrtí někoho blízkého. Stává se tedy čím dál důležitější, napodobit běžné zvyky a rituály spojené s péčí o zesnulého. Pomáhá nám to celou situaci zpracovat, dá nám to pocit ukončení. Následná péče tedy představuje důležitý koncept nejen kvůli tomu, že tak zachováváme důstojnost k zesnulému, ale i z toho důvodu, že nám to může přinést smíření. Žádný rituál nám sice nepřinese mrtvé. zpět, ale nesou svůj vlastní význam a určitě v psychologii ve spojení s paliativní péčí mají své vlastní nezaměnitelné místo.
Možná vlivem dnešní velmi rychlé době, která se primárně zaměřuje na výsledky získáváte pocit, že rituál ztrácí svůj význam. Třeba si je spíše spojujete se zábavou třeba v Halloweenské tradici nebo při masopustu. (Karlová, 2013) Hlavně když pracujete ve zdravotnictví, potom toho času někdy opravdu nemáte nazbyt. Potom nám může připadat toto jako opravdu zbytečnost, se niž bychom se asi neměli zdržovat. Přestože to ze začátku nemusíte vnímat, všudypřítomnost smrti a potlačování jeho psychického tlaku může vyústit v situaci, kdy už prostě nemůžeme.
Tomu právě můžeme předejít, když věnujeme několik minut k přemítání nebo vnímání prožitků. Zapálení svíčky také přináší mnohdy určitý způsob, jak se krátkodobě vyrovnat se situací. Byť to prvoplánově někomu může znít jako něco, co není úplně nutné. Také si ale musíme uvědomit, že truchlení se považuje za velmi individuální proces. Každý ho prožívá trochu odlišně. Hodně se v něm promítají naše postoje, přesvědčení a kultura ve které se pohybujeme. Důležité je promítnout do průběhu rituálu respekt a specifika jedince. Neměli bychom k tomu dle mého názoru přistupovat stejně. Měli bychom se opravdu zaměřovat na to, co je pro nás, pozůstalé a zesnulého nejvhodnější. Rituály si můžeme přizpůsobovat našim konkrétním potřebám a možnostem na daném oddělení.
Inspirovat se ale můžeme i praktikami s historie, kdy se dávaly na hlavu černé šátky. To sloužilo k odpoutání se od tohoto světa. Mělo to pomoci k tomu, aby se se smrtí lépe smířili. Zároveň se v některých případech využívalo bylinných odvarů a vykuřovadel v tomto stejném smyslu. (Králová, 2013)
Ve světě se setkáváme s různými přístupy, jak různé rituály praktikovat. O tom si zase můžeme povědět někdy příště. Máte nějakou vlastní zkušenost s tímto tématem o kterou se rádi podělíte? Jestli ano, kontaktujte nás.
___________________________________________________________________________________________________________
Karlová, J. (2013)Slavnosti a rituály jako zpráva o obrazu světa. Pavel Mervart: Červený Kostelec.
Na toto time se specializuji, tudíž jsem čerpala i ze svých vědomostí o tomto tématu.
