Feministická psychologie, ve společnosti dosti opomíjené odvětví psychologie. Většina lidí o něm, stejně jako o feminismu, má mylné představy. Kde se feministická psychologie vzala a proč je důležitá? To rozeberu v dnešním článku.
Odjakživa byla psychologie, kvůli postavení žen ve společnosti, muži dominovaná oblast. S postupem času a se začátky feminismu se ale věci začaly měnit. Respektive se ženy, ale nejen ony, začaly ozývat. Začala kritika některých výroků či děl velmi uznávaných mužských psychologů. Např. výrok Johna Lockeho: “Ale ač manžel a žena mají jeden společný zájem, avšak přece různý rozum, budou nevyhnutelně někdy mít také různou vůli. Protože je tedy nutné, aby poslední rozhodnutí, tj. vláda, byla u někoho, připadá přirozeně muži jako schopnějšímu a silnějšímu” (Plháková, 2010).
Či Freudův koncept “penis envy” neboli závist penisu, která implikovala, že ženy si kompenzují absenci penisu tím, že se stávají matkami.
Tyto znehodnocující výroky o ženách či ženství vyvolaly v mnoha ženách nepokoje. V reakci na to vznikla právě feministická psychologie. Za jednu ze zakladatelek považuje britská psycholožka Sue Wilkinsonová americkou kognitivní psycholožku Naomi Weissteinovou, která kritizovala přístup mužských psychologů k ženám. Odsuzovala glamorizaci mentálně nemocných žen, ke které často docházelo ze strany právě mužských psychologů. Weissteinová popisuje to, jak byly ženy v psychoterapii vykreslovány: jako nestabilní, inkonzistentní, postrádající svědomí a hodící se spíše do domácnosti (Plháková, 2010).
Karen Horneyová, další velmi významná žena pro feministickou psychologii, kritizovala především Freudův již výše zmíněný fenomén závisti penisu. Podle Horneyové nejen že mateřství není jen pouhou reakcí na absenci penisu, ale mateřství a schopnost přivést nový život na svět ukazuje určitou biologickou nadřazenost žen vůči mužům. Karen Horneyová se ve své praxi mimo feministickou psychologii zabývala též neurotickými postoji, tedy pohyby, které lidé zaujímají ve vztahu k okolí. Je také významnou představitelkou neuropsychoanalýzy neboli neofreudismu (Plháková, 2010).
Za zmínku určitě stojí i americká feministická filozofka a psycholožka Carol Gilligan, která kritizovala Kohlbergovu stupnici morálního rozvoje, ve které naznačuje, že dívky mají nižší úroveň morálního vývoje než chlapci.
Můžeme vděčit těmto a mnohem více zde nezmíněným ženám za to, že poukázaly na nedostatky a androcentrické vnímání tehdejších psychologů. A také za to, že rozdíly mezi muži a ženami jsou brány jako rozdíly a ne nedostatky. I když jsme se jako společnost v tomto ohledu velmi posunuli, věřím, že feministická psychologie je stále potřeba.
__________________________________________________________________________________________________________
Plháková, A. (2010) Dějiny psychologie. Grada.
