Klinická neuropsychologie se definuje jako aplikovaná věda zabývající se behaviorálním výrazem mozkových dysfunkcí. Poznatky nejvíce tato disciplína čerpá samozřejmě z klinické neurovědy a psychologie (Lezak, Howieson, Bigler, Tranel, 2012). Na tuto disciplínu se blíže podíváme v tomto článku.
Gluck, Mercado a Myers (2016) definují neuropychologii jako odvětví psychologie, jenž se soustředí na spojení nervového systému s lidskou kognicí a chováním. Odborníci této disciplíny se primárně zabývají poškozením funkcí mozku v důsledku nemoci nebo zranění. Nejvíce se zabývají tím, jak určité poškození působí na behaviorální a kognitivní schopnosti člověka.
Kolb a Whishaw (2009) popisují neuropsychologii jako pole ovlivněno dvěmi vědeckými hypotézami. Výchází zejména z hypotézy, že mozek je zdrojem chování. Druhá hypotéza předpokládá, že mozek je strukturován a zároveň funguje díky neuronům nebo nervovým buňkám.
Prvním člověkem vyvíjejícím formální teorii chování se ve 3. století př. n. l. stal Aristotel. Teorizoval, že nemateriální psyché odpovídá za naší percepci, emoce i myšlenky. Psyché se mělo podílet i na různých procesech jako například imaginaci nebo paměť. U akce vnímal, že vychází ze srdce. Postupem řady let se vyvinulo mnoho teorií o tom, jak psychika a tělo spolu souvisí, zabývali se tím v různých odvětvích (Kolb & Whishaw, 2009).
V 19. století se konceptuálně začalo používat kontrolované pozorování, díky kterému tehdejší vědci mohli položit základní kameny neuropsychodiagnostiky. Tuto expertízu výrazně posunula první polovina 20. století, kdy se zvýšila poptávka po stanovování diagnóz a screeningách u vojáků, kde došlo k určitému traumatu.
Psychologové zaměřující se na vzdělávání vyvynuli testy k měření inteligence, což vnímáme jako průkopnický koncept a některé techniky jako například Weschlerovy inteligenční škály nebo Ravensovy progresivní matice (Lezak, Howieson, Bigler, Tranel, 2012).
Obor neuropsychologie poprvé vymezil Kolb a Witshaw (2009) publikováním učebnice v doslovném překladu s názvem Základy Lidské Neuropsychologie, první publikace vyšla v roce 1980. Neuropsychologové dříve prováděli topickou diagnostiku poškození mozku, ta však byla nahrazena zobrazovacími metodami (Navrátilová & Černík, 2007). Nyní se díky zobrazovacím metodám lze podívat na procesy mozku na několika úrovních především tedy na strukturální, metabolické nebo elektrofyziologické (Diamant, Vašina, 1998 In Schwanzerová, 2009).
Aktuálně se neuropsychologové nejvíce uplatňují na poli neurologie a psychiatrie. V neurologii konkrétně nejvíce řeší vyšetření před a po operaci mozku, výsledky působení léčby, indikace k operacím a hodnocení výsledků, psychogenní faktor na patogenezi, rehabilitace vyšších psychických funkcí a mapování postižení paměťových nebo intelektových funkcí (Navrátilová & Černík, 2007). Podklady od neurologa slouží jako nezávislé proměnné, ty posléze vykreslují souvislosti se zavislými promměnými. (Diamant, Vašina, 1998 In Schwanzerová, 2009).
V psychiatrii se výše zmíněná náplň liší a to hlavně díky komplexnosti a proměnlivosti psychopatologických jevů. Tento faktor poměrně zvyšuje komplexnost práce neuropsychologa. Musí se zde myslet více na proměnlivé faktory, které při vyšetření mohou nastat. Bývá zde doporučován spíše longitudinální přístup (Navrátilová & Černík, 2007).
Přikrylová Kučerová (2015) vnímá neuropsychologickou diagnostiku jako systemický a řízený proces, dávající si za cíl poznání psychiky klienta a odhalení faktorů ovlivňující tuto psychiku. Neuropsychologické vyšetření se zabývá popisem chování ověřováním subjektivních prožívaných problémů a zjišťování úrovně poklesu kognitivních funkcí. Testy dokáží také predikovat potencionální možnosti zlepšení jednotlivých funkcí. Testy jsou v této disciplíně uzpůsobené tak, aby byly dostatečně citlivé ke kognitivním nedostatkům.
Kulišťák (2011) neuropsychologickou diagnostiku považuje za topickou, nebo-li směřující k zjištění místa předem neznámého léze. Diagnostiku můžeme chápat jako vyšetřování klientů, zároveň bývá méně zkušenými neuropsychology příliš přeceňována. Také zmiňuje, že vyšetření nese určitá specifika, jenž je potřeba podrobně dokumentovat kvůli komplexnosti vyšetření kognitivních funkcí.
Neuropsychologická diagnostika poskytuje metodologii pro používání testových baterií v klinické praxi. Přes půl století dochází ke střetům mezi klinickým a statistickýcm přístupem v neurodiagnostice. (Morgan & Ricker, 2018).
V neuropsychologické diagnostice se také setkáváme s rozdělením na dva diagnostické směry. Behaviorálně neurlogický přístup vychází více neurologické strategie a používá spíše klinický sběr dat. Své postupy přebírá podle konkrétní struktury nebo činnosti mozku. Neuropsychologický přístup využívá komplexní objektivní vyšetření a měří aktuální kognitivní činnost. Data se zde sbírají více klinicko-experimentálním způsobem. (Schwanzerová, 2009).
Kvantitativní přístup v diagnostice používá typicky fixně nastavené testové baterie, jenž jsou aplikovány empiricky. Průkopníci tohoto přístupu se zabývali kvantifikací a analýzou vědomí. Kvantivativní práce má své kořeny v experimentální psychologii a prvotní práci Wilhelma Wundta. Prvním vědcem zabývající se paměťí, učením a únavou z psychopatologického pohledu byl jeden z jeho žáků, šlo o Emila Kraepelina. Praktickou instrumentací se později zabýval James McKeen Cattell ve Spojených státech Amerických. Ten začal úžívat mentálních testů, je také považován za jednoho z prvních zastánců standardizace testů pro stanovéní diagnóz. V klinické praxi neuropsychologickou testovou baterii použil až jeho žák Shepard Ivory Franz kolem roku 1919. (Morgan & Ricker, 2018).
Fixní neuropsychologické baterie mají tu výhodu, že jsou standardizované a poměrně komplexní, zároveň dokáží udělat porovnání mezi diagnostickými jednotkami. Tyto metody na druhou stranu nebývají používané pro svoji časovou náročnost a nízkou míru flixibility (Nikolai, 2020). Čistě fixních přístupů využívá 18% psychologů. (Sweet et al. 1990, 2000 In Kulišťák, 2011)
Někdy se volnější testové baterie označují jako takzvaný kvalitativní přístup. Zde se vybírají selekcí testů na základě předem stanovených hypotéz nebo charakteristik klienta. Tento přístup pochází z více deskriptivního pohledu na klinické testování. Jedním z příkladů kvalitativního přístupu je Jean-Martin Charicotova metoda, ta spočívá v popisu a vyvolávání komplexních fenoménů u psychiatrických pacientů. Jednotlivé výsledky sjsou podrobeny empirické analýze skrz standardizované testy. Mezi první klinické aplikace řadíme práci Goldsteina a Gelba, když popisovali efekty fokálních mozkových lézií na chování vojáků během první světové války. Podle jejich poznatků vznikají neurobilogické syndromy obecným poškozením abstraktního chování. Další průkopnicí psychologických testů se ve 30. letech 20. století stala Molly Harrower, testovala zejména neurochirurgické pacienty (Morgan & Ricker, 2018).
Flexibilní testy, které se používají jednorázově mají výhodu v tom, že je můžeme přizpůsobit pacientovy, můžene také zde vyřazovat nebo zařazovat subtesty. Nicméně, takové metody se nedají použít pro typické profily diagnóz a porvnatelné jsou jen v rámci subtestů. Flexibilní dlouhodobé testy mívají sníženou flexibilitu a zvýšenou komplexnost. (Nikolai, 2020). Podle Sweet et al. (1990, 2000) flexibilního přístupu využívá 28,6% odborníků (In Kulišťák, 2011).
V neuropsychologickém testování se více odborníci zabývají více latentními veličinami oproti neuronatomickým údajům, s těmi více pracuje neurověda. Latentní veličiny nejsou přímo pozorovatelné, jde například o exekutivní funkce. Neuropsychologické testy zaznamenávají behaiorální stránku a zároveň se často snaží zjistit různé koreláty v mozku (Kulišťák, 2011).
Neuropsychologické zkoumání se také využívá v případech, kdy se odborník snaží zjistit více věcí najednou. K takovému zkoumání může dojít i v případě, že pacient přijde pouze s jedním problémem. Psycholog někdy při šetření zjistí existenci dosud neřešených problémů. Pokud se něco takového stane, šetření se rozšiřuje (Lezak, Howieson, Bigler, Tranel, 2012).
Díky vývoji nových technologií se začíná využívat virtuální reality jako nástroje psychologického testování. Velkým přínosem této technologie možnost vytvoření ekologicky validního prostředí s vysokou kontrolou nad průběhem šetření. Nejčastěji se s touto formou začínáme setkávat v podobě herních aplikací nebo simulátory aktivit (Kulišťák, 2017).
____________________________________________________________________________________________________________
Gluck, M. A., Mercado, E., Myers, C. E. (2016). Learning and Memory: From Brain to Behavior. New York: Worth Publishers.
Kolb, B., & Withshaw, I. Q. (2009) Fundamentals of Human Neuropsychology. Worth Publishers.
Kulišťák, P. (2011) Neuropsychologie. Portál.
Lezak, M. D., Howieson, D. B., Bigler, E. D., Tranel, D. (2012) Neuropsychological Assessment. 5. Vyd. Oxford University Press.
Navrátilová, P. & Černík, M. (2007) Neuropsychologická diagnostika a rehabilitace. Masarykova Univerzita.https://is.muni.cz/el/1421/jaro2007/PSB_885/Neuropsychologicka_diagnostika_a_rehabilitace_-_rozsirena_verze.pdf
Morgan, J. E. & Ricker, J. H. (2018) Textbook of Clinical Neuropsychology. 2. Vyd. Routledge.
Nikolai, T. (2020) Neuropsychologická diagnostika a základy neuropsychologické rehabilitace [prezentace]. Kognitivní centrum, Neurologická klinika 2.LF
Schwanzerová, R. (2009) Diagnostika pozornosti neuropsychologickým programem Neurop-2 [diplomová práce, Masarykova Univerzita]. Muni. https://is.muni.cz/th/lv2yr/diplomova_prace.pdf
Přikrylová Kučerová, H. (2015) Psychologické vyšetření u jednotlivých diagnostických okruhů. Psychiatrická klinika LF MU Brno.
Tento článek vychází ze seminární práce na podobné téma.
