Mám pocit, že všechno, čeho jsem v životě dosáhl, vlastně není vůbec mým dílem. Když nad tím tak přemýšlím, ty úspěchy byly způsobeny souhrou správných okolností- tu skvělou práci jsem získal díky tomu, že jsem se znal s tamějším kolegou, který se za mě přimluvil. Vysokou jsem vlastně zdárně dokončil díky tomu, že jsem si u státnic vytáhl správné otázky.
Moji drahou polovičku bych nikdy neoslovil, kdybych v tu chvíli nebyl lehce přiopilý a náhodou se objevil ve čtvrti, kam normálně nechodím. Štěstí stálo při mě. Pomohli mi přátelé. Stalo se to samo náhodou. Nikdy jsem ničeho nedosáhl.
Proběhly vám někdy hlavou podobné myšlenky? Našeptával vám váš vnitřní hlas, že nejste dostatečně kvalifikovaní, inteligentní, charismatičtí, schopní.. dosaďte si na konec cokoliv, se vám vybaví. Možností je tolik, nakolik kreativní je naše mysl.
Je přirozené mít o sobě pochybnosti- o vlastních schopnostech a dovednostech. Každý je má, jsou součástí kritického myšlení a základní sebereflexe. Můžeme sice i tady narazit na výjimky, osoby, které nesvedou být samy k sobě kritické a mají o sobě nereálné představy (to už bychom ale mohli odbočit do oblasti poruch osobnosti nebo Dunning-Krugerova efektu, a bylo by to jiné téma). Nakolik sami sobě věříme, a dokážeme si vytvořit zdravě kritickou představu vlastního Já, udává do značné míry naše výchova, temperament, nejbližší sociální okolí. Tyto prvky se smíchají a utvářejí naši sebejistotu.
Mimo běžné sebehodnocení existují však případy, kde se mohou podobné myšlenkové vzorce překlopit do neefektivní, destruktivní podoby. Jeden z těchto případů dnes rozebereme blíže.
O co se vlastně jedná?
Člověk je jádrově přesvědčen, že je podvodníkem ve vztahu ke svým schopnostem. Tvrdí svému okolí (v práci, rodině, přátelům..), že něco umí nebo má určité dovednosti. Místo toho, aby si tato fakta sám zvnitřnil, věří tomu, že pro to nemá potřebnou kvalifikaci, zkušenosti atd. Objektivně jsou ta přesvědčení mylná, osoba s pocitem podvodníka to ale nedokáže kriticky posoudit, a vnímá sama sebe jako vykonstruovanou lež (Kearns, 2012). Tyto pocity v určité míře v průběhu života může prožívat každý z nás. Není to nic alarmujícího. Dochází k tomu častěji v situacích, kdy se dostaneme na nové místo (pracovní, studijní, v rámci hierarchického žebříku)- a říkáme si, jak jsme se tam dostali, a že tam nepatříme. Podstatné však je, že jsou to myšlenky přechodné a výrazně nás neovlivní.
Kdy to začíná být problém
O závažné formě syndromu podvodníka mluvíme v momentu, kdy se osoba ze své podstaty cítí sama neschopně a nedostatečně. Člověk pochybuje o všem, co v životě dokázal, a úspěchy připisuje štěstí, náhodě, chybě- jakýmkoliv vnějším zásahům, jen ne sám sobě (Dědičová, 2023). Mají pocit, že všechny kolem sebe podvádí tím, že předstírají, že něco zvládnou nebo znají.
Největší obava lidí trpících syndromem podvodníka je, že si okolí všimne, že oni sami nejsou takoví, jak se prezentují- a podle jejich mínění ve skutečnosti nezvládnou nic. Jejich obavy jsou neobjektivní a neoprávněné. Jejich úspěchy jsou podmíněny osobním přispěním, znalostmi, schopnostmi, to si ale sami nepřipustí.
Kde může syndrom podvodníka začít?
Naši sebejistotu, která je s vědomím vlastního Já pevně spjatá, úzce ovlivňuje prostředí, ve kterém jsme vyrůstali. Názory a postoje v primární rodině, později v institucionální výchově (školka, škola) se do nás postupně a hluboko vtiskávaly, a zanechaly v nás své stopy. Některé z nich si i v naší dospělosti žijí svým vlastním životem. Pokud jsme od rodičů nebo učitelů slýchávali, že ,,nejsme k ničemu dobří“ a ,,v životě ničeho nedosáhneme“ (a podobným způsobem laděná tvrzení, ať lehčí nebo ostřejší), je pravděpodobné, že si tyto fráze osvojíme a budeme si je v průběhu života připomínat sami. Převezmeme pomyslnou štafetu a navýšíme váhu těžkosti. Mechanismus popsali autoři Rosenthal a Jacobson jako Sebenaplňující se proroctví (Rosenthal, Jacobson, 1968). Pokud nám v dětství autorita často tvrdila, že jsme nějací (doplňme si cokoliv, co nás napadne: svědomití, náladoví, roztržití, geniální…) , získáme o sobě přesně takovou představu, a začneme se podle toho tvrzení chovat.
Pokud synovi tvrdíme, že je líný, pak si chlapec obrazně (nejspíše i neuvědoměle) řekne, proč by měl o cokoliv usilovat, když je přeci líný- a nebude vyvíjet žádnou aktivitu.
Pokud dceři říkáme, že je hudebně nadaná, může se cítit více motivovaná a pozitivní přístup (,,Mám k tomu přirozený talent.“) zapříčiní, že bude vykazovat lepší výsledky. Tyto dva příklady byly záměrně zjednodušeny, aby zachytily základní podstatu mechanismu.
Není proto divu, že v situaci, kdy člověk celé své dětství slýchá názory od pečujících osob nebo autorit, že nic neumí a není dostatečně dobrý, bude tomu ve své dospělosti věřit.
Větší náchylnost k syndromu podvodníka mají lidé, kteří nejsou zvyklí efektivně pracovat s konflikty, neznají principy asertivního chování – a tedy jsou zranitelnější v obraně vlastních hranic, výsledků své práce před nekonstruktivní kritikou nebo manipulativními osobnostmi.
Syndrom podvodníka potkává více pracovníky, kteří nevidí hmatatelné výsledky své práce a jejich práce zároveň závisí na hodnocení druhého člověka.
Jak můžeme sami se sebou pracovat?
Pokud bojujeme s psychickými obtížemi, ať se jedná o komplex syndromu podvodníka nebo potíže jiného charakteru, měli bychom navštívit specializovanou odbornou pomoc.
Pokud tuto možnost nemáme, nabízíme zde několik rad:
– Je potřeba si zvědomit své myšlenky, které nás vtahují do víru bludného kruhu pochyb a obav – jakmile se naučíme zachytit spouštěče, můžeme proud v psychice zastavit
– Vypsat si své úspěchu a realisticky je zhodnotit: snažit se vyvarovat přehnané kritiky a pochopit, jaké za tím stály osobní příčiny
– Nastavování realistických cílů a naučit se nehledat pochvalu nebo validaci od okolí, ale trénovat vnitřní hodnocení (analýza neúspěchů, ocenění se za úspěchy)
Stejně jako naše nejbližší rádi pochválíme za úspěchy a oceníme jejich kvality, zasloužíme si i my sami zažít dobrý pocit z vydařených úkolů. Každá změna vyžaduje čas a cvik, nic se nedá aplikovat ze dne na den. Jsme však značným dílem zodpovědní za své štěstí, tak si dovolme naše úspěchy vědomě prožít.
Zdroje:
Rosenthal, R. & Jacobson, L. (1968). Pygmalion in the Classroom. Retrieved from http://link.springer.com/article/10.1007/BF02322211#
Wang, Kathy. Impostor Syndrome. Oldcastle Books Ltd, 2022.
Kearns, Hugh, The Imposter syndrome: Why succesful people often feel like Frauds. Thinkwell.
Denisa Dědičová o imposter syndromu/84. In: Spotify [podcast]. Duben 2023 [11.08.2024]. Dostupné z: https://open.spotify.com/episode/05cvHgO1zw4z54mzVlNpsl
