Dnešní článek bude jakousi ekonomicko-psychologickou polemikou.
Inspiroval mě k němu nedávný příspěvek na FB platformě „Prváci UPOL“ mě zaujal, nebo spíše zarazil inzerát s nabídkou brigády na hlídání malého (asi osmiměsíčního) dítěte. Hlídání cca 3 hodiny týdně a odměna za hlídání ve výši 300 Kč. Ano, nebylo psáno 300 Kč za hodinu, ale za hlídání. Diskuze pod článkem byla plodná, značně kritická na nabízenou cenu i způsob. Abstrahujme nyní od toho, že 300 Kč za tři hodiny hlídání znamená cenu 100 Kč za hodinu, což je pod úrovní minimální mzdy. Abstrahujme i od toho, že hlídání dětí není vybalování zboží v supermarketu, které sice nese s sebou rovněž zodpovědnost, ale ne takovouto. Tedy neřešme právní stránku věci, ani šedou ekonomiku, kde se pohybuje většina studentů v rámci svých brigád a nemyslím si, že by tím stát nebo kdokoliv trpěl.
Co mě však zarazilo, bylo značné množství reakcí se zájmem o tuto pozici. Převážně, možná stoprocentně od studentek než studentů, což na hlídání dětí asi je očekávané (ale nemějme genderové předsudky).
To, co mi asi primárně jako ekonomovi vadilo, že tolik lidí by vzalo extrémně zodpovědnou brigádu (hlídat osmi měsíční dítě!) a chtělo by to pouze 100 Kč na hodinu. Což v dnešní době nejsou ani dvě vychlazené Plzně v hospodě. Ale trochu vážněji … Za takto náročnou práci, zodpovědnou, kde, když by se něco stalo, bude rodina dítěte nejspíše těžce po soudech a právnících popotahovat nebohou studentku. Nevím, jaká je situace v Olomouci s brigádami, ale pamatuji si, že před lety jsme nemohli najít, a i další lidé mi to říkali, solidního brigádníka pod 150 Kč / hodina. Za náročnější práce (ale ne zdaleka jako hlídání batolete) bylo rozmezí 150–250 Kč za hodinu naprostý standard. A to bylo dávno v době před covidové a před inflační divočinou posledních dvou let.
A vysokoškolští studenti už mají na trhu práce určitou váhu. Nejen proto, že jsou plnoletí a smí vykonávat téměř všechny práce, ale mají již nějaké zkušenosti ať z minulých brigád či i hlavních pracovních úvazků, ale i díky svému studiu. Hodnota jejich lidského kapitálu roste. Samozřejmě stále je limitují studijní povinnosti, které musí s prací kombinovat. Ale naučte se znát svoji cenu, nebát se o ni říct. Umět zhodnotit rizika a přínosy nabízené práce. Co vám to dá do budoucna, co vám to dá nyní?Do budoucna jsou to zkušenosti, kontakty, třeba i větší sebevědomí, seberozvoj, nové znalosti. Současně asi ty potřebné finance. Ale dnes za 100 Kč na hodinu je výsměch těch, co takové peníze za takovou práci nabízejí. Takže mějte svoji hrdost a takové nabídky s úsměvem odmítejte, či ignorujte. Navíc takto extrémně rizikové nabídky.
Chápu, že někdo je tlačen financemi, ale tím spíše je vhodné umět najít něco plnohodnějšího, lépe zaplaceného. Základem je zdravé sebevědomí. A dnes je pracovní trh poměrně chudý na kvalitní pracovníky. Kvalitní zaměstnanec či uchazeč má výhodu oproti zaměstnavateli. Proto tím, že budete kývat na takové nízké až ponižující (i na hraně šedé ekonomiky) nabídky, tím vlastně dáváte nabízející straně možnost, aby ceny držela dole.
A hlavně, když si nastavíte svoji cenu, vyhnete se nabídkám, které chtějí velmi často hodně práce za „málo muziky“, tedy za málo peněz. Samozřejmě, ochota vzít menší finanční odměnu může znamenat, že uspěje jiný uchazeč, zatím co vy s vyšší požadovanou cenou neuspějete. Ale dlouhodobě uvidíte, že se nejen podaří najít lépe ohodnocenou práci, ale získáte i více volného času. A vyděláte si stejně nebo dokonce více než ten, co bere každou špatně placenou práci. Vycházím ze svých zkušeností jak toho, kdo bral hůře placené zakázky, tak toho, který si pak svoji cenu na trhu dovedl nastavit a nabízet za to odpovídající kvalitu. Nebojte se toho také, uvidíte, že úspěchy se dostaví.
Otázku cenotvorby svého času, svých znalostí, prostě umět se prodat, to si můžeme dát v nějakém z příštích článků.
