Každý prožíváme svůj příběh, ten se nám proměňuje před očima podle toho, jakým způsobem ho vyprávíme. Právě tomuto tématu se věnuje narativní terapie. Jak něco takového tedy využijeme při práci s dětmi?
Vyprávění příběhů považujeme jako za jeden z nejstarších prostředků projevů. Už od pradávna se historky stávaly nástrojem předávání znalostí a mouder. Pomocí příběhů se nám můžou ujasňovat naše hodnoty.
Využití narativní terapie v tomto prostředí může pomocí vyprávění ulehčit proces sdílení problémů. Dítě zde jasně může vidět, že má volbu. Jeho budoucnost není pevně definovaná, ale s trochou vůle si jí může upravovat. Korigovat si je zároveň mohou, tak aby se rychleji dostali ke svým snům a cílům. Síla povídek je podle mě hlavně u dětí velmi silná. Příběhy upoutají jejich pozornost, zároveň jim může ukázat, že se svou situací můžou opravdu pracovat. Potom je na psychologovi/terapeutovi aby kočíroval a podporoval další vývoj vhodného narativu. Nicméně, by to dle mého názoru měl zůstat příběh pouze toho dítěte.
Školství se stává velkou součástí vyprávění dětí, které mnohdy ovlivňuje chování jedinců i v dospělosti. Ve škole tráví žáci mnoho svého času. Kromě výuky, žáky potencionálně stresují i vztahy ve spolužáky nebo učiteli, školní podmínky nebo nadměrné množství úkolů.
Většina dnešních dětí už nezískává své informace v lavicích, učí se spíše kolektivně na sociálních sítích či od vrstevníků. Když se jim přiblížíme pomocí určitých narativů, můžeme jim pomoci, aby si našli vlastní adekvátní řešení problému.
Věříte, že neexistuje absolutní pravda? Podle narativního přístupu totiž absolutní pravda typicky neexistuje a každý z nás funguje ve svém vlastním přesvědčení.
Jaký je právě ten Váš školní příběh? Každý má své vlastní putování, to se od ostatních vždy nějakým způsobem liší. Co je na Vaší cestě jedinečného? Jedinečnost vzniká již jen v různorodých kombinacích situací. Budeme rádi za jakékoliv sdílení v komentářích, nebo na emailu caspis.olomouc@gmail.com
